Víte, že?

Opravdu dobrý tábor pomáhá dětem a rodičům s výběrem táborů už od roku 2005. Cenné rady nabízí i toto návodné video.

Otázky a odpovědi

Odpověď má víc rovin – nejprve musí zaznít ANO, protože jde o součást dění v oddílu (z níž oddíl může mít následně „výhody“ – nositelé odborek přispívají rozvoji činnosti). Ale současně i NE, protože odbornost je určena pro jednotlivce. Ti mohou během schůzek plnění některých podmínek zkoušet, znalosti si ověřovat. Takže sdělení na začátku schůzky: „Tak děti, dnes všichni plníme odborku Organizátor her!“ – je špatným postupem. Naproti tomu varianta: „Dnes si zahrajeme hru, kterou tentokrát bude řídit Klára.” – je na místě.

Už částečně vyplynulo z předchozí odpovědi – NE. Odborky jsou určeny jednotlivcům. Lze jich využít i pro činnost celého oddílu, ovšem námětově, nikoli jako povinnost získávat je. Dítě bez vztahu ke slovesné tvorbě se při plnění podmínek odbornosti Redaktor bude trápit či nudit, pro jiné je kutilství slovo, jehož obsah jim nebude blízký celý život, takže odborka Kutil by byla jejich noční můrou.

Odpověď není úplně univerzální – některé podmínky totiž předpokládají spolupráci, nebo i „obecenstvo“ či spolupracovníky. Jiné musí dítě splnit zcela samo, a tudíž by mělo pracovat nezávisle na přímé oddílové činnosti (schůzka, výprava) – např. doma nebo třeba v knihovně… Zde vedoucí záležitost zorganizuje a může být zájemci o odborku (organizačním) průvodcem.

Jednotná doba plnění není přímo stanovena. Předpoklad je, že podmínky lze naplnit během jednoho roku, spíše méně. Rozhodně nemá jít o dostihy a soutěž, kdo dříve. Smyslem je získat odbornost a předvést ji v praxi. Rovněž tak platí, že ji nemusí získat každý, kdo se o ni snaží. I v případě neúspěchu má snaha odborku získat smysl.

Zájemce o získání odbornosti musí mít splněno minimálně 75 % z dále uvedených podmínek platných pro celý spolek (nezapočítávají se „Moje podmínky“). Pokud chcete přehled podmínek doplnit o další vlastní, tak můžete, jejich počet není omezen.

Nejsou. Nejde o formální rozdělení, například I. stupeň pro mladší a II. pro starší. Odlišnost je určena odstupňováním náročnosti požadavků, nikoli věkem, proto je i zahájení možnosti plnit podmínky druhé úrovně podmíněno držením první. Má jít o odraz schopností konkrétního dítěte a nikoli o formální dosažení nějaké věkové hranice.

Nebude. Jde jen o promyšlené sladění plnění podmínek s děním na schůzce – to klade na vedoucí nároky na vhodné propojení. Ale nejde o narušování. Některé podmínky k začlenění do běhu schůzky přímo vybízejí (čekatel nemůže všechny úlohy plnit jen sám) nebo mohou být inspirativní (skupinová práce).

Při plnění odbornosti jsou podmínky závaznými úlohami (některé jsou volitelné), které čekatel musí postupně zvládnout. Lze jich ovšem využít – a to klidně i pro celý oddíl – jako námět pro určitou činnost. To se nevylučuje. Nejde tak o „vykrádání“ námětů, odborky jsou koneckonců opět jen další „studnou, z níž se dá pít“. Ale jejich základní smysl je jiný: pobídnout k rozvoji dítě.

Společně hledat odborného poradce – může jím být rodič, učitel, známý… (výhoda PS a oddílů majících širší člověčí zázemí). Vedoucí potom „jenom“ sleduje postup v plnění podmínek, stává se tak dítěti spíše průvodcem a spojovníkem k provázání s děním v oddíle. Vlastní znalecké vedení přenechává poradci a je s ním v kontaktu.

V případě, že vedoucí sám přijal roli poradce, pak s dítětem on. Pokud je zapojen i odborný poradce, musejí se dohodnout: mohou oba nebo vedoucí po vyjádření poradce či poradce sám. Především jde o to, aby čekatel měl pocit důležitosti a významu splnění podmínky, ale nakonec nejde o úřední zkoušení před komisí. Má jít o akt přiměřené vážnosti.

Dítě vede vedoucí, takže vždycky on. Není-li současně odborným poradcem, pak vždy po dohodě s ním, nebo společně (dle možností). Musí jít o součinnost mezi vedoucím a poradcem, nemá jít ovšem o žádný složitý úřad, ale věc normální věcné dohody. Naplněním podmínek končí práce s (jednou) odborností, jejím stupněm.

Po splnění podmínek by mělo dojít ke slavnostnějšímu uzavření postupu = získání odbornosti. Nabízí se nějaká – pro oddíl třeba tradiční – slavnostní chvíle: předávání by měl být hezký oddílový či skupinový rituál. Pěkné by bylo, kdyby i u tohoto okamžiku byl přítomen odborný poradce (nejde-li o vedoucího), ale záleží na možnostech.

Přijde na to. Jde o přístup – vnímá-li vedoucí tuhle aktivitu jako „práci navíc“, lze mu jen opakovat, že tomu tak nemusí být. Šikovný vedoucí ji bude vnímat jako další příležitost – pro jím vedené dítě, ale i pro oddíl. Odborky ve svém celku vycházejí z potřeb oddílů, proto mohou přinést především osvěžení náplně činnosti a pomoc pro chod oddílu, jakkoli s sebou nesou i nároky na organizaci práce.

I to se může stát, třeba když si dítě vybírá víc podle ostatních dětí než podle sebe, nebo když je na podmínky ještě moc malé. Je pak na vedoucím, aby mu pomohl například s nasměrováním jinam – případně podpořil jeho trpělivost, co nejde letos, půjde třeba za rok.

To by bylo dost nečekané a systém je myšlen spíš tak, aby si z něj každý vybral to, co mu opravdu „sedí“. Na druhou stranu ale není důvod, proč takovému nadšenci jeho nápad zakázat. Pokud skutečně dokáže splnit podmínky všech odborností, má na ně nárok.