Víte, že?

Pokud ve vašem okolí není pionýrský oddíl, můžete ho založit i sami. Ozvěte se nám a my vám rádi poradíme - volejte 777 248 720 nebo pište na adresu pionyr@pionyr.cz.

Marie Svejkovská

Závodní judistka, učitelka, výchovná poradkyněa preventistka na ZŠ, zastupitelka obce

oddílová vedoucí

Hlavně vydrž. 🙂 Ať počítače a podobné moderní vymoženosti nepřeválcují dětskou podstatu a děti budou stále vyhledávat kamarády a podnikat opravdové výlety a hledat dobrodružství. Ať jsou stále vzory, které pozitivně ovlivňují nejen děti, ale celou společnost, ať jsou stále dobrovolníci, kteří svůj volný čas jsou ochotní věnovat dětem a neptají se:
„Co za to?“ Prostě hodně dětí a hodně vedoucích a instruktorů.


Když nám něco na vesnici chybělo, tak jsme to udělali

Dnes působím v oddílu Babeta Neurazy spadajícím pod PS Nepomuk a druhý rok také vedu oddíl florbalu (PS Nepomuk). Jinak jsem matka dvou dětí, manželka jednoho manžela :-), učitelka, výchovná poradkyně a preventistka na ZŠ, zastupitelka obce, trenérka (florbal, judo), občas závodnice a stále člověk, který má svůj názor, ale má se stále co učit a co obdivovat.

Sportovní kariéra
Od roku 1988 (8. třída ZŠ) do r. 2002 jsem se na všech mistrovstvích republiky v judu umístila do 3. místa, jen na jednom jsem nebyla (nedohodli se trenéři a jednou 5. místo) a v r. 2008 jsem si odskočila od dvouletého syna a pětileté dcery zpět na MČR (šestiletá pauza :-)) a obsadila 5. místo – pro mně velký úspěch, takřka bez tréninku a s naštíplým žebrem, to mi potvrdili až doktoři v pondělí po závodech, když už se to nedalo vydržet. 🙂 V boji o třetí místo jsem už takřka nevnímala.

Od r. 1990 do r. 1999 jsem byla v reprezentaci nejdřív juniorské a pak ženské. Protože je judo chudý sport, tak se do zahraničí jezdilo 2x za rok, jen z větších oddílů víckrát.

Největší úspěchy? Třeba to, že jsem dokázala překonat nespravedlnost, když závodnice, které jsem porážela, jezdily víc do zahraničí než já, protože byly z větších a bohatších oddílů. Jednou při cestě ze soustředění jsem v Plzni na nádraží čekala na spoj domů a nějak to na mě dolehlo a uvažovala jsem, že skončím s judem, jako zázrakem si ke mně na lavičku přisedli starší manželé a dali jsme se do řeči. Byli to bývalí sokolové a tak mi rozebrali, že tyto myšlenky už nikdy nepřišly, a vše jsem měla vyjasněné. O to víc jsem na žíněnce zatápěla prominentním závodnicím.

Kariéru ukončilo až zranění kolene a nějak jsem pochopila, že mám v životě i jinou roli a rozhodla se pro rodinný život. Teď žíněnku a kimono zkouší můj syn. Netlačím na něho, nechávám tomu volný průběh :-).

Trochu čísel
Nejvíce si cením titulu absolutní mistryně ČR, bez rozdílu vah, mistryně ČR ve svojí váhové kategorii a 2 × 2. místo MČSFR (Československá federativní republika), 2x členkou vítězného týmu v soutěži družstev na MČR, 2 × 7. místo na mezinárodním turnaji ve Švýcarské Bazileji (závodníci ze 40 států) a 5. místo na stejném turnaji ve Varšavě a medaile z Německa (menší závody).

Dále jsem jezdila Cyklotrial do 14 let a byla jsem jedinou dívkou v republice. Pak už jen judo. Školy mi vysílaly na atletické závody, přespolní běhy, běh na lyžích i zahrádkářské soutěže.

V poslední době už judo jen trochu trénuji, běhám v září běh Nepomukem a noční běh Prahou 5 km (2 × náš tříčlenný tým byl na 3. místě v soutěži družstev), trochu triatlon v Roupově (zkrácená verze, kde jsem 2 × vyhrála a 1 × 3. místo), …

Dnes moje vize je zúčastnit se, podat pěkný výkon, přežít a užít si to. Výsledky už nehoním. Utíkám už jen před věkem :-).

Na závěr, můj největší úspěch je, že mám bezvadnou rodinu, mám to štěstí být matkou a umím si vážit každé chvilky života. Našla jsem pokoru a porozumění. Jsem obklopená fajn lidmi a od každého se snažím něco naučit, abych stále měla co dál předávat dětem vlastním, ve škole i kroužcích.

Pionýrská kariéra
(1980 – 1988) do 15 let Pionýrská skupina Nepomuk – dítě (1992 – 2002) od 18 do 28 let pionýrská vedoucí na táboře v Přebudově (od 2002) od 28 let vedu pionýrský oddíl Babeta Neurazy spadající pod PS Nepomuk (od 2013) vedu oddíl florbalu (PS Nepomuk)

Když mám vzpomínat na Pionýra, mě napadne toto: Když mi něco ve vesnici, kam jsem se přestěhovala, chybělo, tak jsme to udělali – dětské dny, lampionové průvody, vyjížďky na kolech a závody pro děti (pravidelnými hosty byli cyklo-cestovatelé Lucie a Michal Jonovi), výstavy rukodělných prací našich převážně občanek (velikonoční a vánoční výstava v Neurazech), sportovní olympiády, pálení čarodějnic… Podobně to máme i v naší škole v Žinkovech, kde učím. Nepláčeme, že to nejde, nemáme peníze, čas…, ale nějak to prostě uděláme v rámci možností. Prostě když se chce, tak jde leccos i na malých vesnicích.

Jinak se snažím předat, asi jako většina vedoucích, kus sebe – lásku k přírodě, ke sportu a cestování, pracovat na hezkých vztazích mezi dětmi – pomoc a kamarádství, podpora samostatnosti.

Z Pionýra si vážím mého vedoucího Václava Trhlíka (starý pán) – nikdy jsme nemuseli plnit politické cíle a ideje, což si doba žádala, ale učil nás pěstovat bonsaje, drhat, … a krásně hraje na kytaru. Ráda se u něho zastavím a dovím se vždy nějaké moudro. 🙂 Dále Míra Dvořák. I v pokročilém věku stále pracuje pro děti. Občas, když jsem chtěla skončit, tak vidím jeho a pokračuji. Je to nezmar :-).