Víte, že?

Ideály Pionýra, jež jsou základní osnovou naší výchovné práce, vycházejí z tradičních evropských hodnot a pravidel chování. Jejich cílem je vychovat slušné a aktivní občany, lidi vnímavé a ohleduplné k bezprostřednímu i širšímu okolí.

Jan Kovařík

moderátor

bývalý člen Pionýra

Co přát Pionýru k 25. výročí? Asi jen to, aby děti, které v něm vyrůstají dneska, měly na co a na koho vzpomínat, až vyrostou, a aby i pro ně byly dny strávené s kamarády jednou z nejhezčích částí jejich dětství. Pokud z nich ještě navíc pomůže Pionýr udělat férové, slušné a pracovité lidi, tak to bude nádhera, protože ty budeme potřebovat pořád.


Rozhodující okamžik mého života a Pionýr byl u toho

Jako kluk jsem chodil do Pionýra v rodné Plzni. Na 10. ZDŠ na nám. Míru jsem měl to štěstí, že náš oddíl vedli skvělí manželé Oliveriusovi, na které později navázaly i obě jejich děti. Zejména tatínek/vedoucí Pepa Oliverius ve mně zanechal hluboké stopy, a to zdaleka nejen na našem tradičním lesním letním táboře, k jehož ozdobám patřil i Pahorek, který jsme pravidelně z trestu zdolávali.

Kousek od mé základní školy se pak odehrál rozhodující okamžik celého mého života a Pionýr byl zase u toho. Jako osmiletý jsem se administrativní chybou (já byl Kovařík z 2. B, oni chtěli Kovaříka z 5. B) ocitl ve Stanici mladých reportérů Československého rozhlasu. Plzeňské krajské studio rozhlasu je totiž na stejném náměstí jako moje devítiletka a oni hledali šikovné děti do Pionýrské jitřenky. Naštěstí se jim tenkrát zželelo hubeného kloučka s odstálýma ušima a nechali si mě tam. Zažil jsem tam nádherných 7 let, kdy jsem si „osahal“ všechny druhy rozhlasové práce a naprosto jsem se do ní zamiloval… A víte co, nejen, že jsem pak zamířil na gympl, po něm na Fakultu žurnalistiky a nakonec i do vznikajícího Českého rozhlasu, ale působím v něm i dnes a dělá mi to hroznou radost.

Kromě toho jsem ještě v období mezi mými 15 a 22 léty jezdil nejdřív jako praktikant, pak oddílový vedoucí a nakonec i „kulturní vedoucí“ na tábor do Zeleného háje. Ten patříval plzeňské Škodovce, ležel v krásných lesích mezi Merklínem a Staňkovem na jihozápadě Čech a na ty tři letní týdny každý rok prostě do smrti nezapomenu.

Dneska jsem už dvaadvacátým rokem „moderátorem na volné noze“. Jak už jsem napsal, znovu jsem v Českém rozhlase, kde moderuji pořady eRko a Odpoledne s Dvojkou na stanici Český rozhlas Dvojka. Rád nadále s mikrofonem a někdy i s TV kamerou cestuji po vlastech českých a dělá mi radost každá práce, která má smysl a někoho potěší nebo někomu pomůže.