Víte, že?

Spolupráce probíhá i na místní úrovni - mnohé pionýrské skupiny a oddíly pořádají společné akce s oddíly jiných organizací, domy dětí a mládeže a podobně.

Ivana Šaková

sólistka opery Divadla J. K. Tyla v Plzni

bývalá členka Pionýra

Přeji proto dnešním dětem, aby také ony po 20–30 letech rády zavzpomínaly na prožité chvíle se svými kamarády v Pionýru.


Úžasné prázdniny téměř bez elektřiny

Asi jako většina mých vrstevníků jsem chodila během školní docházky tzv. „do pionýra“. Jako rodilý Kladeňák jsem byla členem pionýrské skupiny Vytrvalci při 11. ZDŠ v Kladně, jejíž vedoucí byla Hanka Zdvihalová.

Po 35 letech toho v paměti moc nezůstane, jsou to spíše střípky vzpomínek. Každotýdenní schůzky se asi nevryly tak hluboko do paměti. Jednalo se spíše o sportovní vyžití na místním Sletišti, či nějaké výtvarné či rukodílné činnosti v Domě pionýrů. Největší zážitky, které se uchovaly v paměti, jsme však prožili na pionýrských táborech. Už si nepamatuji, zda jsem jezdila už od 1. třídy, ale jako malá si pamatuji, že jsme jezdili do Podkozí (nedaleko Berouna). Naše tábory nebyly nijak velké a ani se tam neděly nějaké oficiální akce v pionýrských krojích. Byli jsme prostě jen v přírodě. Jezdili jsme tam několik let po sobě. Tábor byl na veliké louce obklopené dvěma potoky. Vedoucí měli obyčejné stany a děti stany s podsadou. Na kraji tábora byla strážní věž a hlavně, elektřina byla pouze v kuchyni. Myli jsme se v potoce a na WC se chodilo na “ kadibudky”. Celé dny jsme trávili v přírodě, probíhaly různé soutěže, poznávali jsme byliny, stromy, zvířecí stopy, učili se Morseovu abecedu apod.

Dodnes si z toho spoustu pamatuji. Měli jsme také služby na přípravu snídaně či svačin. Avšak největší či nejstrašnější můj zážitek byla zkouška odvahy. Toho dne jsem se bála už od příjezdu. Museli jsme po tmě přejít další sousedící louku do takového zúžení, kde byla svíčka a tam se podepsat. Cestou nás vedoucí různě strašili, buď divnými zvuky, nebo na nás něco hodili apod. Volila jsem taktiku, že si budu celou cestu zpívat a tak nic neuslyším, vedoucí ale využili momentu, kdy jsem se musela nadechnout.

Jeden rok co si pamatuji, celý turnus propršel a my ti trochu starší jsme celé noci udržovali oheň a sušili oblečení těch malých, kteří už neměli co na sebe. Další rok opět pršelo a okolní potoky se tak rozvodnily, že zatopily celý tábor. Museli jsme se evakuovat a jet domů. (Asi) po této zkušenosti se celý tábor po letech přestěhoval do Jižních Čech nedaleko Lodhéřova.

Tam jsem jezdila už jako větší dítě z 8. a 9. třídy. Tady jsme měli také stany, kuchyň a klubovnu tvořil dřevěný domeček sbitý z trámů a prken. V kuchyni byla velká kamna s kovovými tály, kde, když jsme měli službu, jsme museli ráno zatopit, dát vařit vodu na čaj a připravit pro celý tábor snídani. A těch chlebů nebylo zrovna málo. Celý den se muselo v těch kamnech topit, protože se na nich vařilo veškeré jídlo pro tábor. To také znamenalo stále nosit dříví z lesa. Jezdili jsme na výlety a koupali se v nedalekém rybníce. Byly to úžasné prázdniny téměř bez elektřiny v přírodě, bez mobilů a bez televize a v té době 70. let bez nějakého politického přesvědčování. Proto tak ráda na ty chvíle vzpomínám.