1. Jaký smysl má družinový systém práce a kdy se hodí jej použít?

  My jsme družinový systém nikdy oficielně nezavedli z pragmatických důvodů. 1.neměli jsme dostatek lidí, kteří by družiny kvalifikovaně vedli. 2.v každém období v oddílech převažovala jedna věková skupina, z níž by se snad dala družina udělat. Ale co s ostatními dětmi, kerých by zůstalo pár? 3.chtěli jsme mít oddíly homogenní, jako rodinu=členové od kolébky až do rakve.

    Možná to byla chyba, ale naše existence a funkčnost mi celá léta dávala za pravdu. Jiný názor má Jitka Wessela, která se snaží stmelit partu dětí 10-12 let. Tedy vlastně udělat družinu. Má snahu získat pro její činnost i instruktory. Snad jí neutečou kvůli studiu. Výsledek zatím nelze posoudit, kvůli přerušené činnosti. Držím jí palce.

Družina nemusí být nutně věkově homogenní. Nebo jo? Někde dělí děti podle toho, který den mají čas, jinde podle zájmu a jo, někde podle věku. A - můžeš malinko vysvětlit ten třetí bod? Zní to zajímavě, ale nic si pod tím nedokážu představit.

My to máme tak, že zájmové skupiny jsou indiáni, airsofťáci a vodáci bez rozdílu věku a proto jsme pro ně udělali kluby. Na oddílových schůzkách, kde se scházíme všichni, je nutné udělat program, který zaume jak předškoláky, tak i starší děti. Mnohdy to bývá těžké a je nutné děti rozdělit podle věku. Proto si myslím, stejně jako Jitka, že družina v našem případě by měla být složena z přibližně stejně starých dětí + íčka + dospělý vedoucí.

   K bodu 3. na svou obhajobu uvádím, že v našem oddílu jsem byl nejdříve jenom Pérák, pak taťka a teď už mi nikdo neřekne jinak než dědo. Tak se časem změnily i moje povinnosti v oddílu. Už nejsem OV, ale starší rádce. Moje filozofie rodiny/oddílu: "Muži pracují a živí rodinu. Ženy se starají o domácnost. Děti si hrají a učí se od prarodičů, kteří jim předávají své životní zkušenosti. "  Scházíme se nejen v Pionýru, ale máme velmi dobré osobní vztahy. Jsme fakt velká rodina. Možná v dnešní uspěchané době zastaralé názory. Jukni na naši registraci v RISP. Členem oddílu od kolébky (nejmladší asi Nina), do rakve (vloni Majka). Ve správně fungující rodině/oddílu, má každý podle svého věku své místo, práva a povinnosti. Hau. To jsem chtěl říct.

Pokud máme prostupný oddíl, tj děti napříč věkovými kategoriemi, je těžší pro ně vymyslet program tak, aby to všechny bavilo. V té chvíli má cenu oddíl dělit na družinky podle věku. Například v našem oddíle máme dvě družinky: jednu tvoří děti prvního stupně, druhou pak straší děti. V těchto menších skupinkách je jednodušší děti učit bodům našeho výchovného programu, a zároveň nám to umožňuje jim lépe přizpůsobit herní program.

My družinový systém používáme a to rovnou dvojí. 

1, pro vzdělávání - máme rozdělení nováčci/starší. V drtivé většině případů to i odpovídá věkovému složení tedy nováčci cca 3-4 (max 5.) třída, starší zbytek. Pro výuku je to výhodné.

2, Pro hry (máme celoroční hru provázanou až do tábora) je rozdělení do věkově prostupných 3-4 družin. Družinu vede nejšikovnější dítě. V těchto družinách pak děti fungují i na táboře (jasně někdy je třeba na táboře trochu ladit složení, když vedoucí družiny nejde apod.). Na táboře (v případě potřeby i během roku) mají k sobě družiny instruktora nebo vedoucího, který jim radí či pomáhá.

Když se vrátím k prvotní otázce, tak smysl pro nás má velký, jak jedno tak druhé členění. Pro výuku, určitě super, že jsou spolu děti podobné intelektuální výše. Při hrách zase musí spolupracovat malí a velcí dohromady. A myslím, že nám to funguje perfektně. 

2. Co si pod pojmem družinový systém představuješ? Máme mít odvahu nechat relativně samostatně pracovat s družinkou dětí člověka, který není plnoletý?

Pod družinovým systémem si představuji to, že jeden velký oddíl např. s 50 dětmi s jedním oddílovým vedoucím pracuje v pěti družinách po 10 dětech a každou družinku má na starosti instruktor starší 15 let. Dříve v 80 letech to bylo normální, dnes s přibývajícím věkem se toho bojím. Určitě se přikláním k tomu, aby byly oddíly a v jejich čele dobrý vedoucí nad 18 let a u něj ať pomáhají íčka a učí se být dobrým vedoucím. V družinovém systému se nemá  instruktor od koho učit :-)

Družinový systém je podle mne třeba u oddílu o 15 dětech a jeden vedoucí družiny má 5 dětí. Ideální se mi jeví u práce s odborkami. A sedmnáctiletý íčko už může stát samo,určitě nejsem jediná, kdo si to z dob svých začátku pamatuje. A praktikuji to u nás v oddíle dál.Vedoucí stojí po boku, pak za zády a pak zpovzdálí. To je podle mne skutečná práce s instruktorem.

Tak to my máme běžně :-) a říkáme tomu práce ve skupinách. Instruktor pomáhá a přesně jak říkáš vedoucí stojí po boku, pak za zády a pak jen zpovzdálí sleduje. Všechny oddíly máme  20 - 30 členné, kde se běžně pracuje v družinách, jen tomu tak neříkáme.

Pojem družinový systém není nic nového. V rámci skautingu se objevuje již při jeho vzniku (tedy družinový systém vznikl současně se skautingem). Naše kořeny vychází ze skautingu (proš si to nepřiznat) takže myslím, že v řadě dlouhopracujících oddílů navazuje i používání družinového systému na toto. Družinový systém samozřejmě prošel v průběhu času vývojem. Nicméně mně se líbí jeho prapůvodní myšlenka - tedy že družina je přirozená parta dětí a její rádce (klidně použijme výraz vedoucí družiny) je jejím přirozeným šéfem. Práce v družině tedy podporuje participaci dětí - jeden ze základních principů, k nimž se hlásíme.
Družinový systém lze samozřejmě vnímat jako čistě organizační opatření, kdy se velké oddíly dělí na menší skupiny, které částečně či trvale pracují samostatně. Vzhledem k velké rozmanitosti naší organizace myslím, že tento přístup u nás vlastně převládá, a oddíly, které družinový systém praktikují, si utváří model dle svých osobitých potřeb.
Ohledně odvahy nechat pracovat neplnoleté bych předně řekl, že bychom měli vynechat slovo "relativně" a nechat neplnoleté pracovat skutečně. Zapojení dětí do organizace, tedy že nejsou jen konzumenty programu, ale také jeho tvůrci, je přece princip participace. Je jasné, že samostatná práce dětí musí mít své limity, ale limity má i práce dospěláka (třeba limity v rámci BOZP). A pokud se dítě neučí odpovědnosti, plánování, řízení... před svými 18 narozeninami, v rámci svých narozenin tyto dovednosti zázrakem nenabude.

Ano, Rámo, většina z nás to tak vnímá a přesto většina pobočných spolků pláče, že nemohou nabírat další děti, protože nemají dospělé. A přitom by nám to tak moc pomohlo! A když se s nimi dáš do diskuse, dozvíš se, že přece jen mají strach ty neplnoleté pustit k dětem bez dospělého. Kdybychom o tom, co píšeš výše, přesvědčili většinu spolku, otevřely by se další možnosti. 

Nojono, já zažil dvanáctileté děti, které bych klidně pustil samostatně na víkendovku, a dospěláky, kterým bych nesvěřil samostatně ani dohled nad poledním klidem. Je to samozřejmě určitá nadsázka, a chápu, že bez jisté odvahy se neobejdeme. Nicméně ohledně družinového systému lze použít hromadu literatury (přiznávám, že řada je docela stará) i zkušenosti našich předchůdců (zaznamenané třeba v kronikách).

Moje zkušenosti jsou obojí. Dobré i špatné. Jako lidé, jejich povahové vlastnosti a spolehlivost. Když se urodí dobré íčko, je to v pohodě. Ale stejně je potřeba mu stát za zadkem. Z pár mladých jsme si vychovali spolehlivé lidi k dětem. Ale čím jsem starší, tím mám větší obavy děti svěřit nezkušeným 15+.

Oni se Péráku zkušení nenarodí.

Pravdu díš, je třeba to zkoušet a nevzdávat. Ale čím jsem starší, tím spíš vidím věci jako paní Černá kronika z filmu Ať žijí duchové. Cha, cha.

Pro mě je to trvalé dělení oddílu na menší jednotky, které mají typicky samostatné schůzky a některé akce. V čele družiny může podle mě být jak plnoletý vedoucí, tak instruktor nebo i starší dítě, pořád je to družinový systém. Důležité podle mě je, aby děti vnímaly družinu včetně jejího vedoucího nebo vedoucích jako pevný kolektiv a cítily se její součástí.

My v tuto chvíli máme dvě asi desetičlenné družiny, v čele každé je primárně 16letý instruktor, ale na schůzkách se obvykle objevují i další vedoucí, kteří si schůzku občas připraví. Ve starší družině si často schůzku vezme na starost i některé z dětí a vedoucí v takovém případě jen dohlíží na bezpečnost, případně pomůžou a dají dítěti zpětnou vazbu k programu. Družiny jsou rozdělené zhruba podle věku, ale trochu se překrývají a nemáme problém s tím, že by se kdokoliv jakéhokoliv věku přidal do libovolné z nich, pokud mu to bude vyhovovat a nebude svým chováním narušovat program.

Co se týče zodpovědnosti instruktorům, záleží to na konkrétních lidech. Obecně máme pravidlo, že by na každé schůzce a akci měl být plnoletý garant, ale zrovna ti dva, co teď vedou naše schůzky, jsou skvělí a zodpovědnější, než mnozí 18+, takže je tam ty dvě hodiny s klidným srdcem necháme samotné. Každý vedoucí oddílu musí své lidi znát a vědět, co si může dovolit.

Pokud jde o tvoření programu a ne o zodpovědnost za bezpečnost schůzek, tak bych se nebála už vůbec, mám pocit, že středoškoláci jsou dlouhodobě ti, kdo mají pro oddíl nejvíc času a elánu. A navíc si nejlíp pamatují, jaké to bylo být dítě a co je bavilo.

3. Mají v dnešní době své místo v oddíle rituály a tradice?

Rituály a tradice jsou, podle mého soudu, jedním ze základních kamenů životaschopného oddílu. Aby fungovaly dlouhodobě, potřebují být skutečně zažité a tradiční. Nicméně také potřebují být živoucí, tedy umožnit určitou proměnu, aby v nich členové oddílu mohli zanechat určitý vlastní otisk a nevnímali je jen jako mrtvý odkaz předků.

Pěkné, Rámo, můžeš uvést nějaký příklad od vás z oddílu?

Běžným rituálem, který má jistě řada dalších oddílů, je udělení šátku. My máme navíc ještě systém stužek různých barev, které se do šátku zaplétají a získávají se dle práce dotyčného pro oddíl. Rituál probíhá u ohně, ale má určitou proměnlivost zrcadlící osobnost aktuálního vedoucího. Tedy mění se trochu pronášená řeč, dynamika procesu a podobně.
K tradicím patří třeba akce. Často to bývají ty běžné, dané třeba prázdninama (vedle tábora taky podzimky, Velikonoce...). Tyhle tradice je třeba udržovat živé, ale hlavně mít k věci dané (volno v době podzimních prázdnin) i něco osobitého oddílového (místo kam se jede, nějaká tradiční hra či aktivita, propojení s nějakým rituálem...). My máme v oddíle vedle těchto termínově daných akcí třeba i narozeninovou výpravu, což je tradičně akce blízko termínu 10. ledna, kdy náš oddíl vzniknul.
Rituály mohou vznikat i s krátkodobějším rozsahem. V našem oddíle jsou třeba rituály často součástí celoročních a celotáborových her.

A ještě bych doplnil, že rituály a tradice fungují lépe, když obsahují určité netradiční a tajemné prvky. Takže je lepší, když třeba tradiční místo podzimek není Kolín, ale například Sluneční údolí, třebaže je to furt loučka u Kolína.

Určitě mají. Bez oddílových rituálů a tradic to nejde. Pro nás je oddílovým rituálem slib nováčků, kdy dostanou oddílový šátek a stávají se Orioňáky. I po letech si pamatují, kde slib skládali. A tradiční akce máme - jednou z nich je vánoční schůzka, na kterou se snaží přijít i odrostlí členové oddílu, kteří již na pravidelnou činnost s dětmi nemají čas. To klubovna praská ve švech. Tradičně - již 11 let - jezdíme na stejné místo na vánoční prázdniny i přes Silvestra. A kdybych chtěla změnit místo, tak by mně pěkně hnali. Je to už prostě tradice. Další letitou tradicí je poslední schůzka před prázdninami - to je pro nás oddílová slavnost, na kterou se všichni snaží přijít. A novodobou tradicí je nyní pro nás výšlap na nedalekou rozhlednu, kterou nám tu postavili, a to hned první schůzku po prázdninách - jak líp zahájit další "turistický" rok než výšlapem k rozhledně. Tradiční je pro nás i na první dubnové schůzce hrát kuličky, letos jsme to museli posunout, ale první schůzku po obnovení činnosti po uvolnění jsou na programu právě kuličky.

Právě tradice a rituály dělají oddíl oddílem a ne jen náhodnou skupinku dětí, která se sešla na hry a výlet.

Nejen v oddíle. Určitě. Perfektně to dělá Ruda s Dravci. Jen výsledek je někdy sporný. Složíš slib, dostaneš šátek a odznak. Budeš pak dobrým pionýrem?

Rituál samozřejmě sám o sobě nevychovává a není to ani jeho cílem. Zajistí spíše užší propojení s oddílem, dodá zážitek, emoci, kterou si dotyčný často pamatuje celý život.
A ten šátek či odznak si dotyčný zasloužil nějak předtím než prošel rituálem. Tak to alespoň máme my. I když chápu, že někde může být tento rituál navázán prostě jen na odevzdanou registraci a zaplacené příspěvky.

4. Co je vlastně životaschopný oddíl?

  Kolektiv lidí, kteří se chtějí scházet, prostě být spolu. Nikoliv náhodně, ale pravidelně. Děti i dospělí se na sebe těší, plánují aktivity. Vzpomínají na společné zážitky. Dospělí jsou aktivní a obětaví. Děti jim to oplácí zapojením do činnosti. Vyvrcholením je oddílový letní tábor.

Takový by měl být pionýrský oddíl. Nepíšu každý, ale skoro každý.

Toto je velmi komplexní otázka. A asi i ta nejdůležitější, protože dokud nevíme co, těžko můžeme diskutovat, jak se k tomu cíli dostaneme. Zkusím tedy trochu strukturovat.
- Potřebuje zázemí a zdroje. Začínám sice trochu materiálně, ale je to určitý základ. Zázemí je zpravidla nějaká klubovna, vybavení..., zdroje pak nejen finanční, ale především lidské, které je třeba neustále pečlivě budovat a opečovávat (ideálně vzájemně)
- Potřebuje zaměření, činnost, výchovu, cíle. Skutečně životaschopný oddíl nemůže jen nasypat nějaké aktivity do programu schůzky či výletu, činnost musí dávat smysl dlouhodobě a členům oddílu nabídnout rozvoj. Oddíl, i když je oficiálně všeobecný, taky potřebuje nějaká svá specifika činnosti - zajímavé sporty, vlastní hry, něco, v čem jsou dobří... Ideálně tak, aby členové oddílu tyhle specifika dokázali pojmenovat.
- Potřebuje rituály, tradice, viz výše.
- Potřebuje značku, věhlas, nevím jak to líp napsat. Prostě životaschopný oddíl je známý, minimálně lidé v okolí vědí, že v týhle ulici mají klubovnu, poznají jejich odznak... Budování značky je náročná činnost, která často vypadá jako marná, protože nese plody až po dlouhé době. Ale skutečně životaschopný oddíl se bez toho neobejde.
Možná někdo přijde ještě na nějakou další důležitou kapitolu. Mně v tuto chvíli přijde, že vše se dá nějak začlenit do těch čtyřech výše. každá z nich by ale vydala na samostatnou diskuzi.