Děti se zrakovým postižením

Zrak je u člověka dominantním smyslem a jeho úplná nefunkčnost nebo značné omezení je provázeno ztrátou nebo velkým omezením mnoha základních schopností, které dítě ke svému životu potřebuje: orientace a pohyb v prostoru, sebeobsluha, čtení, psaní, zpracovávání informací, komunikace, studium, koníčky a záliby…

Za dítě se zrakovým postižením lze považovat osobu, která ani při použití optimální brýlové korekce nemá zrakové vnímání v normě. Bez kompenzačních pomůcek se jedinci s těžkým postižením zraku neobejdou.

Zrakové vady je možné rozdělit do pěti skupin.

• Omezení zrakové ostrosti,
• postižení šíře zorného pole,
• okulomotorické problémy (vadná koordinace očí – např. šilhavost),
• obtíže se zpracováním zrakové informace v centrální nervové soustavě (oko i zrakový nerv jsou v pořádku, ale zrakové centrum v mozku informaci nedokáže zpracovat),
• poruchy barvocitu – tyto vady jsou rozděleny do pěti stupňů
  • střední slabozrakost,
  • těžká slabozrakost,
  • těžce slabý zrak,
  • praktická nevidomost,
  • úplná nevidomost.

Zrakové postižení může být způsobeno nemocemi a podvýživou (šedý zákal, zelený oční zákal), ale i nedostatkem vitamínů (u dětí do 5 let), úrazy (jsou hlavní příčinou monookulární slepoty – ztráty zraku v jednom oku), abnormalitami a genetickými defekty (albinismus).

Omezený přísun podnětů zrakově postižení nahrazují rozvojem jiných forem poznávacích procesů. Výraznou kompenzační funkci má sluchové vnímání, kdy nevidící dítě se musí ve větší míře spoléhat na své sluchové schopnosti, které bývají lépe rozvinuty. Další formou je hmatové vnímání, které je kvalitativně odlišné, ale nedochází k jeho spontánnímu rozvoji – je jej třeba systematicky cvičit a zdokonalovat. Jeho další nevýhodou je omezená vzdálenost, na kterou je možné hmatově vnímat (rozpažené ruce).

Zrakově postižení pro kompenzaci svého handicapu preferují zprostředkované poznávání (učí se na verbální úrovni a mnohdy si osvojují i pojmy, jejichž obsah jim není zcela jasný – například popis krajiny, barvy apod.).

Nedostatečnost vizuálního kontaktu hraje v komunikaci s vidícími významnou roli. Zrakově postižený nedokáže vnímat a rozumět neverbálním signálům (mimické a pantomimické projevy). Jeho vlastní neverbální projevy nemají obvyklou informační hodnotu a mohou být pro vidícího člověka matoucí.

Orientace v neznámém prostředí vede u dětí trpících poruchou zraku ke zvýšené závislosti na jiných lidech a následně snižuje zájem o samostatné aktivity. Zrakově postižený má tendence k izolaci v prostředí, které je mu důvěrně známé a poskytuje mu jistotu a bezpečí.

Co pomáhá:

• Dávat najevo lásku, zájem, přízeň a porozumění pro potíže dítěte.
• Vytvářet přátelské prostředí.
• Posilovat ve všech dětech pocit sounáležitosti a vzájemného respektu.
• Dopřát možnost být v kolektivu dětí, mít radost ze společné činnosti, nikdy netlačit na výkon.
• Spolupráce s rodiči, znalost rodinného zázemí a prostředí, ve kterém dítě vyrůstá.
• Aktivně se podílet na podpoře motivace rodiče.
• Zjistit zájmy, záliby dítěte a jaké jsou jeho silné stránky a zařazovat témata, která jsou pro něj atraktivní.
• Nešetřit povzbuzením a pochvalou.
• Snažit se, aby se dítěti úkol zdařil a mohlo z něj mít radost.
• Nebýt netrpěliví, nervózní, protože neklid a nervozita se na děti přenáší.
• Učit ostatní děti v kolektivu, jak se mají chovat (neprovokovat, neposmívat se).
• Zajistit osvojení specifických dítětem zvládnutelných dovedností zaměřených na samostatnost a sebeobsluhu.
• Bezbariérové prostředí (s ohledem na zrakové postižení dítěte, je pro ně maximálně bezpečné).
• Dodržovat předepsanou zrakovou hygienu.
• Vytvářet nabídku alternativních (zvládnutelných) aktivit.
• Využívat vhodné kompenzační (technické, zvláště optické a didaktické) pomůcky a hračky.
• Zajistit přítomnost asistenta (podle míry a stupně postižení).
• Znát omezení, která jeho zdravotní postižení má (zakázané skoky, potápění, visení hlavou dolů, vyvarovat se přímému slunečnímu světlu).
• K navázání kontaktu s dítětem použít oslovení jeho jménem, či dotyk. Je ale nutné znát a respektovat určitá pravidla a společenské normy – tedy doteky povolené (ramena, horní část paží…)
• Při komunikaci nahradit mimiku slovy.
• Vytvořit vhodné prostředí bez hluku, který ztěžuje dítěti smyslovou kontrolu.
• Usilovat o směrovou názornost – ukázky aktivit provádět ze směru dítěte, aby nedošlo u dítěte ke zmatení.
• Hry přizpůsobit nevidomým dětem do takové míry, aby nedošlo k znevýhodnění ostatních členů oddílu.
• Sportovní aktivity přiblížit dětem s handicapem například tak, že budou mít průvodce nebo partnera, využívat vhodných pomůcek (míč s rolničkou, píšťalka…).
• Zapojit oddílové děti při pomoci zrakově postiženému dítěti s přesuny.
• Texty předávat v rozlišitelné podobě (zvětšené písmo, jiný typ písma – Braillovo).
• Počet dětí ve skupině je snížen.