LTŠ 2006

Letní táborová škola 21. – 30. 8. 2006 – Kamenná Lhota – základna Kapr u Popovic

„Poplááách…. popláááách….!“ ozval se před půlnocí na táborové základně 63. pražské PS Sosna Kapr u Popovic na Benešovsku mužský hlas, doprovázený ostrými hvizdy píšťalky. „Poplááách…. popláááách… ztratilo se dítě…vemte si baterky…“, doplňuje ho vzápětí další. „Kruci, co to zase je…,“ ozývá se ze stanů, bouchají dvířka, doznívá dupot desítek nohou na táborovém nástupišti a další hlas vydává krátké pokyny… Po půlhodince znovu zazní hlasy, kroky, bouchají dvířka stanů… Dítě se asi našlo, říká si rozespalý návštěvník a strčí hlavu do spacáku. „Poplááách…. popláááách….“, ozve se té noci znovu krátce před rozedněním. „Rychle ze stanů, poplááách… povodéééň….“, huláká kdosi mezi stany a znovu zazní rozespalé hlasy a bouchání dvířek stanů…

CO JSME SE TU NAUČILI, URČITĚ VYUŽIJEM!

Povodeň na tomhle tábořišti je touhle dobou nesmysl. Ani žádné dítko se v noci neztratilo. Noční poplachy byly jen dalšími „učebními hodinami“ letošní republikové Letní táborové školy (LTŠ). Čtyřiačtyřicet budoucích instruktorů sem přicestovalo z 16 pionýrských skupin ze Sušice, Kdyně, Mrákova, Svitav, Tábora, Týna nad Vltavou, Chebu, Českých Budějovic, Hradce Králové, Kladna, Soběslavi, Rokycan, Nových Hradů, Habartova, Čestic, Unhoště, Náchoda… Nejvíc je Pražáků, Morava chybí. „Dej si pozor,“ uslyší hned po příjezdu návštěvník – kuřák. „Dvě holky dostaly podmínku – okamžitý odjezd za tajné kouření za stany…“

STUCHLA, ČTVŤA, YAATRO, ATLET

Mají i „občanská jména“: Jirka Stuchlík, Honza Čtvrtečka, Jarda Veis a Marek Novotný. I profese – manažér jakosti výrobků, laborant, autodiagnostik a profesionální voják.
Čtyři odborní lektoři. Kromě Stuchly jsou z Náchoda, ale hlavně jsou od dětských let „absolventi“ proslulého tábora Kamenec v Orlických horách. Tam také až do předloňska bývaly instruktorské „eltéešky“, na jejichž vedení se podíleli. A také Izi a Radka, celodenní posádka kuchyně a jejich věčně veselé mimino Verunka. 
Čtyři oddíly – Půlcvrčka, Bukvičky, Depillamy a Puerta si své vedoucí denně určují mezi sebou samy. „Funguje to,“ krčí rameny Stuchla. V úvodní anketě se 25 účastníků „pochlubilo“, že už instruktory dělali aspoň na táboře. O programu LTŠ se dozvídali samozřejmě na svých skupinách, mnohé i od těch, kteří ji už dříve absolvovali. Očekávají proto nové kamarády, nové zkušenosti, zážitky, zábavu i dobrodružství.

DVOJE PONOŽKY…

„Bůhví, co se v některých skupinách vlastně dělá,“ shodují se čtyři lektoři. „Všichni dostali s přihláškou i seznam věcí, nutných k tomu, aby náš dost náročný program mohli zvládat… A pak zjistíš, že někteří tu mají jen dvoje ponožky, třetina žádné boty do terénu… O oblečení nemluvě… A pak to musíš léčit, lepit puchýře, shánět kapky proti rýmě…“, skoro si zoufají nad zbytečnými starostmi. Problém je i v tom, že některé teoretické přednášky, ale i základy práce s mapou by měly navazovat na znalosti učiva ze základních škol. „Jak jim mám vysvětlit, co a jak s mapou a azimuty, když někteří tápou v pochopení, jak je to vlastně s geometrickými úhly…“ Debatujeme ve chvilce podvečerního volna: mohou za to jen tihle kluci a děvčata? Jejich vedoucí? Způsob školní výuky? A to vybavení a sbalení – co rodina?
Stuchla náhle koukne na hodinky: „Jo – a večer jsou žebříky. Tak jak?“ Následuje blesková porada „svaté čtveřice“. Ty zařídíš tohle, já tamto… Jedna kontrola zbude i na návštěvníka z Mozaiky. Jde na ni s příjemným pocitem, že se dostal do sehrané party.

ŠKOLENÍ HROU

Na teorii přijíždějí hosté z pražského Ústředí Pionýra. Místopředseda Martin Bělohlávek se pokouší tradičně vysvětlit pionýrské ideály a statut sdružení. Nechybí ani diskuse o znaku pionýrů a zájem je i o zahraniční aktivity Pionýra. Katka Brejchová – ekonomka sdružení po vysvětlování, jak se musí a nesmí zacházet s financemi. O propagaci vypráví Vlastislav Toman – Hadži, dlouholetý šéfredaktor oblíbeného „Ábíčka. Za „školení“ o první pomoci sklízí dokonce veřejnou pochvalu na „Zdi nářků“, kde si každý může napsat co chce, zkušený táborový vedoucí MUDr. Kuba Jandík. A praxe: bezpečnost při snad jakékoliv činnosti s dětmi, práce s lany, s mapou a buzolou, střelba z luku i vzduchovky, vaření a pečení na ohni i v Setonově hrnci, stavby stanů, přístřešků i nácvik přežití v drsných podmínkách. Ale i společný pochod na Blaník – skoro 35 km – po němž všichnií pochopili, že dvoje ponožky a sportovní obutí mohou být někdy i na obtíž.
Hlavním tahákem programu jsou ale mezioddílové hry a soutěže. Z lidí, kteří sem přijeli ze všech koutů Čech, vznikají fungující týmy, kde začíná platit: jeden za všechny, všichni za jednoho. Pro budoucí instruktory družin a oddílů moc důležité!

CO JIM TO DALO?

Jirka Mitáš, 1. PS Náchod: „Napsal jsem na začátku, že tu čekám dobrou partu a to se mi splnilo. Zkušenosti odtud určitě využiju.“
Pavel Konopík, PS Safír Kdyně: „Čekal jsem hlavně nové zkušenosti – a to se splnilo. A bude se mi to určitě hodit.“
Lucie Bauerová, 63. PS Sosna, Praha: „Skoro všechny představy se mi splnily… Noví kamarádi, zážitky… Valnou většinu toho, co jsme se tu naučili určitě využijem!“

Podobně odpovídali i další oslovení. Jak ale upozorňuje Stuchla: „Ono to prvotní nadšení často brzo opadne. Někteří prostě narazí na vedoucí, kteří po jejich zkušenostech netouží a pojedou dál ve vyjetých kolejích, ve všeobecných oddílech se hodí jen někdy a něco. Ale z toho, co tu zažili a slyšeli, mohou určitě čerpat, když narazí na nějaký problém, překážku, prostě – přijde-li v noci povodeň, nebo ztratí-li se jim děcko v lese, určitě si vzpomenou, co se musí udělat.“

Krtek