Táborové příběhy
Příběhy zaslané návštěvníky stránek OPRAVDU DOBRÝ TÁBOR.
O myších a lidech
Krátce po večerce se ozvalo ze stanu děvčat velké ječení, pištění, volání… Vyskočili jsme, co se děje. Instruktoři – chlapci běželi ke stanu zjistit, co děvčata tak polekalo. Byla v nás malá dušička. Když se vrátili, tak napětí se uvolnilo a vystřídala ho salva smíchu. Dívky byly přesvědčené, že mají ve stanu myš. Prohledal se důkladně stan, nikde žádná škvírka, ale ve chvilce ticha bylo slyšet šustění. a když se podívali, co to způsobuje, objevili zmačkaný sáček o brambůrek, který se sám narovnával a způsobil takový rozruch.
Letní tábory jsou nejen skvělá zábava a zážitky s kamarády, ale také spousta příběhů. a na táboře s letitou tradicí, jako je ten na Kamenci, se podobných historek vypráví tolik, že je nakonec náčelník Miloš Vysoký spojil v knihu. Zde je jen pár vybraných.
O hadím králi
Bylo, nebylo a přece se stalo… v Orlických horách a především v Kamenci se nacházelo v minulých letech velké množství hadů. Užovek, slepýšů a především zmijí. Ty byly různé, hnědé, černé, šedé a vzácné stříbrné. Všechny s černým klikatým pruhem na zádech. Nebylo žádnou zvláštností potkat zmiji přímo v táboře, nemluvě o okolí tábora. Přímo v táboře měli táborníci velké terárium, kde byly po nějakou dobu zmije.
Ty potom, po poznání, děti daleko za táborem vypouštěly do volné přírody. Jednoho dne šel hlavní vedoucí tábora k potoku za táborem, aby se podíval, jak on říkal, po pořádku. Najednou slyší takové zvláštní zasyčení. Sšsš… Podívá se kolem a co nevidí. Za potokem na pařezu je svinutý krásný stříbrný had. Má černou klikatou čáru na zádech a na hlavě, světe div se, černou korunku. Okolo pařezu se ovíjí dalších asi deset zmijí černých a hnědých. „Snad to není hadí král?“, přemýšlí vedoucí.
Tu rozeznal v tom hadím sykotu takový zvláštní syčivý hlas: „Buď zdráv. Já jsem hadí král z Kameneckých skal. Přišel jsem s tebou uzavřít smlouvu. Smlouvu mezi námi hady a vámi, táborem v Kamenci. Smlouvu o vzájemné toleranci a úctě!“ Slovo dalo slovo a smlouva byla uzavřena. Vedoucí tábora slíbil, že táborníci nebudou zmije pronásledovat, škodit jim, či je zabíjet. Hadí král zase, že zmije odejdou z přímého okolí tábora a nikdy žádného táborníka z Kamence neuštknou. a tato smlouva platí do dnes.
A stalo se nedávno. Byla velká vedra. Malý táborníček běží od kuchyně po lávce přes řeku do tábora. Potká starého náčelníka a nadšeně říká: „Náčelníku, ona je to pravda. Smlouva platí…Běžel jsem po lávce a proti mně se plazí černá zmije. Já jsem ji přeskočil a ona zmizela na druhé straně. Nic mně neudělala. Smlouva platí!“
Aby ne, vždyť ji uzavřeli sám hadí král a pionýrský vedoucí, a jejich slovo má přece svoji váhu!
Živý kámen
Jednou z táborových zkoušek pro malé děti je stezka odvahy.
Děti jdou po určené trase, většinou po lesní cestě. v Kamenci je to tak, že jdou k cíli, který tvoří svítící lampa. U té se otočí a vracejí se zpět.
Zásadně se nesmí vylekat a strašit. Cílem je, aby poznaly, že i v noci je příroda krásná a zároveň tajuplná, a že se není čeho bát.
Vedoucí se v určitých vzdálenostech rozestaví podél cesty, nebo si lehnou do příkopu a sledují děti, aby se jim náhodně nic nestalo.
Jednou v červenci šel prvý oddíl malých sedmiletých dětí na stezku odvahy. Vše probíhalo v poklidu až na jednoho kloučka. Ten šel, zastavoval se a volal: „Já tě vidím“ a šel dál. Jedna holčička se u lampy obrátila na zpáteční cestu a dala se do klusu. Do rytmu kroků si prozpěvovala: „Já se z toho poseru, já se z toho poseru.“
Korunu všemu dal malý kluk, kterému se cestou rozvázala tkanice u boty. Zastavil se, opřel si nohu o kámen, aby si botu zavázal.
Kámen uhnul.
Táborníček klidně zavelel: „Podrž!“ a botu si zavázal. Při ukončení zkoušky nadšeně vykládal, jak ten kámen uhýbal, ale na příkaz, že podržel.
(Pochopitelně: Byl to jeden z vedoucích, který u cesty, co by kontrola, ležel. Ale hlavní bylo, že vydržel.)
Zakufrování
Stalo se to kdysi dávno, kdy nebyla v Kamenci ještě zavedena elektřina a kdy se svítilo svíčkami a petrolejkami. Za táborem ještě stála Ungrova chalupa, která tehdy nebyla táboru k dispozici. Proto se porady vedoucích konaly v malé jídelně za kuchyní. Jednoho dne, vlastně jednoho večera, okolo půlnoci, pomalu končila porada vedoucích. Svíčky dohořívaly, všem se klížily oči a každý se již těšil do stanové postele. Všude byl klid, kamenecké pověstné noční ticho. Jen v předsíni chalupy tiše zurčel malý potůček, tehdejší kuchyňský vodovod. „Tak konec a jdeme spát“, končil hlavní vedoucí poradu. a tu se najednou rozletěly dveře a v nich, v příšeří, tři postavy v jakýchsi modrých kombinézách se začerněnými obličeji. v odrazu svíček byly vidět jen zářící oči.
Než se překvapení vedoucí vzpamatovali, ozval se tichý, chraptivý hlas: „Prosím vás, nevíte kde jsme? Je tu Skuhrov?“ „To ani né. Dáte si kafe?“, odpověděl hlavní vedoucí. Po nějaké chvilce se ze tří postav vyklubalo postav šest. Z nich byly dvě ženy v modrých leteckých uniformách. Ejhle, vojenští letci z vojenského letiště v Hradci Králové. Nenadálí hosté se posadili a dozvěděli se, že jsou v Kamenci a do Dobrého, kde byl cíl jejich cvičení, je to asi 20 kilometrů. Byli to letci, navigátoři z vojenského letiště v Hradci Králové. Byli vysazeni někde před Skuhrovem, s úkolem, dostat se do jedné hodiny ke kostelu do vesničky Dobré. Špatně se orientovali, spletli si souběžné silnice a dostali se do Kamence. Bylo krátce po půlnoci a bylo jasné, že se do Dobrého nemohou včas dostat. a tak padl od Kameneckých nápad: „Vezmeme náš boják a my vás tam dovezeme. Za půl hodiny jsme u kostela.“ a tak se také stalo. Několik minut po jedné byli letci v Dobrém. Za několik dní se v Kamenci objevili dva vojenští letci. Přivezli vedoucím veliký dort a poděkování. Byli jediní, kteří do Dobrého, v daném čase, dorazili. Dokonce dříve než rozhodčí. Dostali pochvalu a byli nejlepší. Jo, kdo umí, tak umí.
Kartáč v botě
Jednou v noci byl v táboře vyhlášen poplach.
Tábor vstal. Děti se rychle oblékly, nazuly boty a hurá po silnici k hájence. Přesun probíhal rychle, potichu, jak to kamenečtí umějí.
Tu si vedoucí, který kontroloval, jestli má všechny děti, všiml, že jedna tábornice pokulhává a potichu pláče. Slzy se jí po obličeji koulely jako hrášky. Popotahovala a tiše vzdychala.
Vedoucí se k ní přitočil a ptá se jí: „Co se ti stalo, máš strach?“
„Né, ale mám v holince kartáč a strašně to tlačí.“
Klídek
Jedné noci, onoho červencového měsíce v Kamenci, dorazila do Orlických hor prudká bouře. Blesk za bleskem. Z temné oblohy se valí voda. Hromobití překonávalo rachot indiánských válečných bubnů. Rod Jelenů byl na své lovecké výpravě ve svém lovišti Na Horní řece.
Bouře trvala několik hodin. Neustále se vracela. Lilo doslova jako z konve. Voda v řece Zdobnici začala stoupat a výhružně hučet.
Na břehu řeky stála řada indiánských chýší a v nich, v hlubokém spánku, bojovníci rodu Jelenů…
Blesky mihotavě prosvěcující tmu. Hromy bijí a voda v řece stále hlasitěji hučí. Na kameni u řeky sedí malý indián. Sedí, ani se nehýbá. Upřeně sleduje něco v řece. Voda stoupá, pomalu proniká mimo koryto řeky. Dosahuje již na práh chýší. Jeden bojovník má již ruku ve vodě. Ještě chvilku a osada Jelenů bude smetena.
K osadě se řítí náčelník kmene: „Proč jsou stále tady, vždyť vás to sebere, je velká voda.“ v záři blesků vidí bojovníka na kameni! „Spíš, nebo co? Vyhlaš poplach, ihned pryč! Neslyšíš?“
„Ale jo“, otráveně odpovídá hlídající indián. „Mám čárku na kameni a voda ještě u ní není!“
Rychlý poplach a pryč. Za 10 minut byla osada pod vodou.
Ilustrace: Jaroslav Dostál