Víte, že?

Pokud vás zajímá cokoli o Pionýru, můžete nám zavolat na číslo: 234 621 299 nebo napsat na e-mail: pionyr@pionyr.cz.

K dětem i k dospělým (1969)

1969
k dětem i k dospělým
Z referátu Oldřicha Kryštofka, předsedy ČRP na společném shromáždění České rady Pionýra a Rady PO Slovenska
24. dubna 1969
  

Před dvaceti roky se začalo prudce rozvíjet zpočátku dobrovolné hnutí dětí a  jejich mladých a dospělých přátel, součást mládežnické organizace hnutí, které žije v povědomí uplynulých let pod názvem Pionýrská organizace ČSM.

Dvacet let a  v nich jeden rok

Pionýrská organizace vznikala jako hnutí dětem i republice potřebné. Navazovala na tradice společensky nejprogresivnějších dětských organizací naší země – Rudých průkopníků, Spartakových skautů práce a přirozeně se chtěla opírat o  pionýrskou organizaci do té doby nejrozvitější a nejzkušenější, o  organizaci sovětských pionýrů. Etické zásady našich pionýrů odpovídaly revolučnímu cítění doby – ale stejně tak humánním, demokratickým tradicím naší vlasti. Proto po prvních konfliktních měsících byl rozvoj tak prudký; spontánní vstup stále většího počtu dětí do pionýrských oddílů, proto rostlo pochopení a porozumění u velké části dospělých. Optimismus těsně poúnorové doby (teprve později jsme si uvědomili jeho naivitu) se odrážel i v optimistických počátcích organizace. V obětavosti, nadšení, v dobrovolné aktivitě dětí.

Otázkou zůstává, zda přece jen již v samých počátcích nebyly prvky, které – náležitě využity a „uzákoněny“ v dalších letech – nevedly k postupnému oslabení organizace a jejího působení na děti. Myslím zejména na tři takové prvky.

  • Bezvýhradné přimknutí se ke škole bez ohledu na rozdílnost vztahu dětí ke škole a k volnému času;
  • nejprve romanticky revoluční – později zúředněná snaha po „získání většiny dětí“, vedoucí k monopolizaci a  nakonec k postátnění organizace;
  • a posléze revoluční netolerantnost, pochopitelná nanejvýše jen ve chvíli historického mocenského zlomu, ale škodící socialismu, přežívá-li jen o chvíli déle. a škodící v něm především dětem.

Myslím, že patří ke cti stovek a stovek pionýrských pracovníků, ať už věrných oddílových a  skupinových vedoucích, ať už teoretiků, že to cítili a že čekali až na vnější …, ale snažili se po léta provést potřebné změny programu, forem práce i struktury organizace – dávno před lednem 68. Jinak bychom tu asi dnes vůbec nebyli. Opakuji i po roce; byli jsme možná, ba jistě, revolučně naivní před dvaceti roky, ale stali jsme se během posledního při nejmenším desetiletí, dík rostoucímu poznávání součástí těch společenských sil v naší zemi, které způsobily rozpad starého systému a  pokusily se o systém nový, humánnější, demokratičtější, odpovídající revolučním tradicím naší země.

Společnost a její vedoucí síly mají i dnes na výběr: buď změnit svůj vztah k dětem, pochopit nutnost diferencovaného přístupu k vývoji nových generací, usilovat o  komplexní kvalifikovanou péči o děti při obtížném zachování polednových principů demokratického socialismu – včetně dětských organizací; a  položit tak základ společnosti nejenom bez pánů a žebráků, ale společnosti lidí svobodných a odpovědných a právě proto socialistických. Nebo přehodit výhybku nazpět – pak ale bez nás – nebo k obecné lhostejnosti – a tady se budeme bít. Ne o sebe – o děti.

Musíme trvat na kritice a  důkladné analýze minulého právě proto, že Pionýrská organizace vznikla jako společensky potřebné a pokrokové hnutí dětí a jejich dospělých přátel. K jejím skutečným revolučním tradicím se i nadále hlásíme stejně jako k ideálům – jimiž vznikala. Cožpak to není další vývojový stupeň, navazující na tradici, ale rozvádějící je říkáme-li ve svém Programu v kapitole „Co jsou pionýrské ideály“: „Pionýr vede své členy v duchu demokratických tradic našich národů k pochopení odlišných názorů, ale zároveň k prosazování pokrokových, spravedlivých marxistických názorů na svět a společnost. Vyžaduje od svých členů důslednou shodu slov a činů. Pionýr – to je ten, kdo je vždy vpředu, poznává dosud nepoznané a dobývá dosud nedobytné.“

Děkuji všem prvním i  dalším skutečným pionýrům oněch uplynulých dvaceti let, děkuji všem vedoucím, kteří se dětem věrně a poctivě věnovali. Nebudeme házet paušálně bláto nazpátek, nebudeme vůbec házet bláto. Poctivá analýza příčin i kritika minulosti nesmí vést k paušálním odsudkům všech metod a  lidí. Nesmí vést k dalším rekriminacím.

Přátelé, pionýři prvních i dalších let, pionýrští vedoucí, lidé pro děti – kteří jste odešli – jedni z nesouhlasu s minulými deformacemi, druzí z jiných důvodů – i vy, kdož jste v horečnatém vývoji uplynulého roku nepřijali hned změny, které jsme učinili; vyzývám vás z pověření České rady Pionýra k návratu k dětem; přímo nebo do Kruhů přátel Pionýra. Program, stanovy, nové úsilí i nezávislost Pionýra dávají dostatek prostoru pro skutečné sjednocení našich sil ve prospěch dětí, ve prospěch udržení polednových principů nejenom v naší organizaci, ale především ve vědomí a v konání dalších generací.

Pionýr dnes

Jaký je stav Pionýra – dobrovolné organizace dětí a jejich dospělých přátel v České socialistické republice ?

Čísla z registrace jsou obecně známa. Nutno dodat, že se přirozeně mění. Jsou kraje a okresy, které očekávají pokles členské základny, jiné například ze Severočeského kraje – pozvolný růst. Víme, že máme necelých sedm tisíc dospělých členů, nevíme přesně, kolik máme členů v kategorii 15 – 18 let. Víme, kolik máme oddílů, zčásti i jaký je jejich základní zájem či obor, zejména však naprosto nedostatečně víme o stavu a typech zájmových oddílů.

Za necelý rok od národní konference prošel Pionýr všemi vlnami současného života. Před konferencí na jaře minulého roku jsme zápasili prakticky o holou existenci organizace. Ne hmotnou, společenskou. Překonat důsledek toho, že v posledních letech byla PO ČSM – zčásti právem – považována nejen za objekt celospolečenských deformací, ale i za jejich aktivní součást, překonat nedůvěru nejprve k Čs. pionýru a pak k našemu již samostatnému Pionýru – to ještě skončeno není. Zvláště proto, že nejprve, zpočátku ani nejprogresivnější síly v komunistické straně a v celé společnosti neměly či si nenašly čas podívat se na to, co se děje s tím – co bylo dříve „přímo řízeno stranou“ a pomoci progresivním lidem a tendencím v novém Pionýru. a dnes proto, že mnozí dospělí očekávají případný návrat ke staré, zdeformované a deformující organizaci. Za třetí je to obtížné proto, že sami se teprve všichni učíme demokracii a novému způsobu práce. První takový větší rozmach nastal na podzim minulého roku v souvislosti s registrací. Druhý nyní s aktivizací oddílů v letošním jaru, mnohde v souvislosti s výročím, většinou však přece jen dík postupné konsolidaci stávajících oddílů a vedoucích, dík dobré práci rad i placených pracovníků.

Myslím si, že rozhodující se podařilo: Pionýr přestává být považován za pokračovatele PO ČSM v jejích negativních rysech, vytvořil si v polednové společnosti vlastní tvář, stal se – jak to charakterizoval soudruh ministr prof. Bezdíček – organizací s lidskou tváří – získává na respektu i autoritě – mezi dětmi i mezi dospělými. Nyní procházíme dalším stupněm praktické realizace našeho programu. Probíhá delimitace skupinových vedoucích. Proti takřka dvěma tisícům dříve došli jsme k cifře zhruba čtyř set. Čtyř set, jak doufáme, typově nových skupinových vedoucích, kteří jen minimálně budou organizátory „akcí“, ale kteří se stanou vysoce kvalifikovanými pracovníky v širokém okruhu svých skupin, budou zárukou výběru a růstu oddílových vedoucích, budou samostatní a aktivní vůči veřejnosti, důslední a neúnavní při sebetěžších podmínkách.

Etika naší organizace bude i v tom – nakolik v dnešní složité situaci neustoupíme – třeba i  před příjemně znějícími nabídkami.

Nesmírně mnoho potíží způsobuje jistě i samostatnost nové organizace. Nikdo za nás nic neudělá. Jsme plně odpovědni; počínaje okresní radou, která se nemůže stále ptát – co dělat a cítit se na poušti – když má podle podmínek svého okresu sama rozhodnout – a konče vedením, které se také jen ztěžka prokousává k postižení pořadí důležitosti ve své práci. a to vše právě v té realitě, kterou žijeme a která napomáhá zatím všemu jinému, jenom ne aktivizaci tvořivých sil společnosti. Chceme-li čelit tomuto hrozícímu morálnímu marasmu, nemůžeme už mu čelit verbálně, prohlášeními – stanovisky, rezolucemi, protesty.

Malý akční program
bych rozdělil na tři směry: rozvoj teoretické a metodické práce; vlastní rozvoj přímé činnosti a rozvoj naší aktivity vůči veřejnosti.

V přímé činnosti organizace je nutno především dokončit kvalitní proměnu organizace, dotvořit její novou strukturu, dotvořit strukturu nových skupin a  oddílů. Hledat nové možnosti, kde oddíly vytvářet: v sídlištích, při domech dětí a mládeže, při továrnách, družstvech.

Proto rezignaci a  neutralizaci, jimž mohou podlehnout po vzoru dospělých i děti, musím postavit ne slova, ale konkrétní činnost, která bude dětem blízká, v níž budou cítit, že je potřebuje jejich okolí, naše vlast. a proti hrozícímu rozkladu a rozpadu polednové společnosti musíme my budovat důmyslně a  soustavně nové jádro národa pro příští léta. Jak ?

Neutuchající přípravou vedoucích – především z vlastních řad, ale již od malička; k nim získávat další vedoucí – rodiče, odborníky, vojáky, ovšem také od nich chtít ne jen tak něco, ale maximální kvalifikovanost a přípravu.

Za druhé: rozvojem Kruhů přátel Pionýra. Před rokem nebylo na ně ani pomyšlení: a letos – v kolika okresech již existují, i v krajích, skuteční spojenci. 29. dubna zakládáme Kruh přátel Pionýra při České radě Pionýra – nejsou to bezvýznamné osobnosti, které se právě teď k nám hlásí.

Za třetí: Soustředěním se na vnitřní stabilizaci a rozvoj organizace neznamená izolaci. Společenská organizace dětí a jejich dospělých přátel musí mít zájem i o ostatní děti, o bílá místa v péči společnosti o děti, musí být iniciativní v hájení zájmů všech dětí a hledat proto spojence.

Třetí směr je naše práce vůči veřejnosti. V té bychom měli klást důraz na tři aspekty:

  1. Daleko lépe propagovat program, zásady a konkrétní činnost Pionýra. Doufám, že i centrálně to nyní půjde lépe. Minulý týden jsme konečně podepsali dohodu s vydavatelstvím Mladé fronty, jíž získáváme plná práva vydavatele Sedmičky, ABC mladých techniků a přírodovědců, Ohníčku a Pionýrské štafety.
  2. Ptají se mě často naši pracovníci: „Jak získávat lidi, když nechtějí?“ Mnozí nechtějí i z neznalosti a  když poznají, co jsme zač, když je přesvědčíme fakty, jsou s námi. Řekl bych to obrazně: spojence můžeme získat jedině důsledným prosazováním zájmů dětí vůči společnosti.
  3. Je někdy až s podivem, jak lehkomyslně zanedbáváme ten nejhlavnější kádr našich možných spojenců: rodiče dětí, které jsou nebo se chtějí stát pionýry. Podle registrace máme přes 160 tisíc dětských členů atd. Těch 160 tisíc dětí má pravděpodobně rodiče. Kdyby – mechanicky počítáno – jedna desetina rodičů – se stala tak či onak spojenci našich oddílů, máme 16 tisíc dospělých, kteří bezprostředně mohou v dobrém smyslu pomoci v hlavním článku – při oddílech. Ať se děje co se děje, ať se v České radě Pionýra přeme o to či ono, přijímáme rozhodnutí a  usnesení, prohlášení a stanoviska: hlavní je oddíl, jeho vedoucí a  klima, v němž oddíl žije, ne my.

Závěrem této kapitoly: při vší kritičnosti a sebekritičnosti dovolte mi poděkovat i vám všem, věrným. Nebylo přece nic snažšího, než nechat starou PO ČSM dohnít – neměla k tomu daleko – a tvářit se alibisticky. „Vidíte, měli jsme pravdu, kam až to dovedli…“ Neudělali jsme to. Naopak. Před rokem jsme dobrovolně vzali na sebe odpovědnost. Před rokem 4. a 5. plénem ještě ÚRPO jsme se a podtrhuji – ať si pánové ve zprávách i jinde povídají, co chtějí – podtrhuji – v zájmu socialistické společnosti jsme se pokusili organizaci ne jakkoli zachránit, ale především změnit k obrazu lidskému. Jsme povinni v této práci pokračovat. Ale právě proto jistě často chybující – ale většinou až nadlidské úsilí, máme také právo i žádat cosi od společnosti, v jejímž zájmu pracujeme. Neboť běda, kdyby filosofií národa se opět stalo: z ruky do úst. – Z úst do větru. – Se smetím po větru.

Závěrečná kapitola je nejtěžší, vážení přátelé.

Česká otázka, otázka morálních kvalit a podmínek udržení se malého národa v centru Evropy, dostala od ledna loňského roku a pak zvláště srpnem loňského roku netušenou naléhavost a přímo palčivou aktuálnost. Pálí o to víc, oč více si uvědomujeme, že další vývoj nejmladších generací je prakticky rozhodující součástí této otázky. Nevím, zda si jsou vědomi ostatní složky a vrstvy naší společnosti, možná, že ani všichni naši dospělí členové takto nepřemýšlí. Z různých stran jsme nabádáni k pragmatickému a někdy jen k stroze praktickému chápání této otázky v souvislosti se současnou dočasnou realitou. S poukazy na „internacionální povinnosti“ země a jejího vedení. Také s poukazy na nebezpečí růstu nacionalismu a  šovinismu, jak se projevilo v reakci na dočasný pobyt většího množství puků v jiné síti než naší, jak se to projevilo i vandalskými činy a  projevy, je tragickým zjednodušováním problému, zjednodušováním, které není důstojné tradic kulturního národa atd. To poslední je pravda, takové nebezpečí tu je. a není malé ani u dětí, kdyby toto mělo pokračovat a náš národ – v důsledku urážky, které se dopustili jiní – se dopouštěl zjednodušení – jako oni, než se urážky dopustili.

Dřívějším pracovníkům PO ČSM jsme právem vytýkali, že neznají děti. Myslím, že o nás totéž říci nelze. Právě proto nemohu podat ruku těm, kdož způsobili psychické trauma také našim dětem, trauma urážky, trauma ponížení oprávněné vlastenecké hrdosti, když nepochopili tuto zemi a její lid. Nemohu vinit důsledky místo příčin, nemohu vydávat důsledky za příčiny, jak se to děje. Všichni víte, že jsme se okamžitě po 5. plénu ÚR PO ČSM rozjeli do geograficky nejbližších zemí vysvětlit změny, aniž bychom tím jakkoli chtěli ovlivňovat vývoj bratrských zemí či jejich organizací. Kdybychom dělali jako že se nic nestalo a už tím se dopustili démonu souhlasu – právem by nás děti puncovaly na lidi, kteří souhlasí s násilím, nespravedlností, křivdou a lží. Je to zlá situace. Ovšem to je součást české otázky, která vždycky měla tento základní etický charakter. Dokud viníci, kterým jsme před tím nikdy neublížili, nepochopí svou vinu a  nebudou sami hledat cesty, jak trauma urážky postupně změnit v klima důvěry a vzájemného rovnoprávného pochopení a porozumění, bude veškeré úsilí odstranit toto trauma jen z naší strany marné. o to usilovněji musíme ovšem bojovat s následky traumatu; proto přece stojí v prohlášení České rady Pionýra: budeme seznamovat děti s životem lidu a s kulturou všech zemí. My nepěstujeme a odmítáme omezený nacionalismus; jsou cizí nejenom marxismu, ale duchu dějin této země, jsou cizí vskutku socialistickému řešení české otázky. Veliká kultura a veliké svobodymilovné tradice, které nás obklopují, se musí stát bez ohledu na to, co se stalo loni v srpnu, předmětem poznání i úcty našich dětí – stejně jako obdobné kvality ostatních národů. Nepleťte ovšem pojmy, pánové, nezaměňujte časovou posloupnost a strategii s etikou, nepodsouvejte černého petra národní viny nevinným.

Smutné je, jestliže některé známky omezeného nacionalismu – řekl bych raději hlouposti – se tu a tam projevují i ve vztazích mezi Čechy a Slováky. Myslím, že můžeme být hrdi na to, že v řadách těch, kdo přivedli naše organizace k obrodě, nic takového neexistovalo, ba, byli jsme prvními, kdo vycházeli při změnách také z plného respektování národní i národnostní specifiky, a  myslím, že jsme v tom čestní a důslední i nadále. Proto máme právo a  také povinnost právě nyní vytvářet všechny podmínky pro nejhlubší, bezprostřední vzájemné porozumění pionýrů obou našich národů a všech národností naší země. Nevím dodnes, kolik našich oddílů či okresů má již konkrétní styky s některým oddílem, či okresem slovenským – nebude toho mnoho – přes veškeré dosavadní výzvy. Zdá se, že na to nestačí ani naše dosavadní radění v Radě sdružení pionýrů ČSSR. Začal jsem českou otázkou – to však takto přechází v otázku česko-slovenskou a nedá se řešit izolovaně. Při všem respektu k zahraničním kontaktům, které na základě rovnoprávnosti nyní rozvíjíme s řadou zahraničních partnerů. Vztah česko-slovenský považuji v této souvislosti za další princip národní sebezáchovy pro oba národy.

Končím opakováním jediné myšlenky: spojme síly a hledejme další spojence. Vytvořme v našich zemích kruh pravdy, důvěry a péče kolem dětí a s dětmi, navzdory všem nesnázím a překážkám.

Náš domov a naše vlast – cituji naposled Program – očekává naše pionýrské činy.