Seznamte se: Pionýrská skupina Bokouš
V našem zpravodaji již po dva ročníky vychází seriál "Seznamte se", ve kterém představujeme pionýrské skupiny z různých končin naší země. Teď se s nimi postupně setkáte i zde na internetových stránkách. A začneme samozřejmě první vlaštovkou celého seriálu, kterou byla PS Bokouš. Nedaleko Jaroměře jsme si povídali s jejím vedoucím Josefem Kholem.
Setkali jsme se na táborové základně Bokouš. Nestačím se rozhlížet, všude vidím pořádný kus práce, je vidět péče a láska, která sem byla vložena. Kromě stanů, sociálek, kuchyňky a jídelny se zde nachází i dvoupatrová klubovna, kam se při nepřízni počasí vejde až 40 dětí. Díky kamnům se zde dá bez problémů pobývat i v zimě. Tři strany tábořiště obklopuje les. Na zbývající straně je stráň, kde jsou nově vysázeny stromy. Dozvídám se, že zde v roce 2008 přeběhla tak velká vichřice, že vzala většinu smrkového porostu. Dnes tu zbyl jediný a na počest děsivé události ovšem se šťastným koncem zde byla vybudována od tohoto stromu 100 m dlouhá lanovka. Jak se říká, všechno zlé, je pro něco dobré – na tábořiště teď z této strany krásně svítí slunce.
Dále je zde nově vybudovaná adrenalinová atrakce pro mladé – „obří houpačka“ mezi stromy cca 10m nad zemí. V budoucnu je plánováno postavit kolem základny další lanové dráhy.
Po prozkoumání terénu si sedáme ke stolku venku na sluníčku a já se konečně začínám vyptávat.
Jak ses dostal k Pionýru? A jak vznikla PS Bokouš?
Už jako dítě jsem jezdil právě sem na tuto základnu na tábory. Poprvé jsem zde byl, tuším, v roce 1986. Od roku 1995 jsem začal jezdit jako instruktor. A v té době, tedy opravdu až někdy v patnácti letech, jsem se teprve dozvídal, že existuje Pionýr. V té době na táboře vyrostli první „Bokoušáci“ – parta, převážně kluků, která si to tu hodně oblíbila a začala sem na Bokouš jezdit i v době mimo tábory. Bylo to tady zapomenuté místo, jedna kůlna, pár přístřešků, všude les, žádná cesta pro auta, úplná divočina – super místo.
A hned jak mi bylo osmnáct, tak vedoucí, co to tu měli, se dohodli, že to už dělat nebudou, a dali nám na výběr, buď nechají základnu Pionýru, nebo si to vezmeme na starost. No a pro nás byl tábor vším, tak jsme si řekli, že nám to za to stojí. Tak jsme to tu začali opravovat, stavět ploty, mosty, sekat trávu… Žádné granty, žádné dotace, oddíl, nic, prostě jen parta asi deseti lidí, kteří měli rádi Bokouš jako místo.
Pak teprve jsme se začali zajímat – a co kdybychom chtěli nějaké peníze, a co kdybychom chtěli nějak fungovat? A tak jsme začali pracovat s dětmi, protože jsme pochopili, že od toho se to všechno odvíjí. Asi pět let jsme jen dělali tábory, jezdili na výlety, dělali jsme Tábornickou stezku a stačilo nám to. A když jsme pak chtěli dělat něco víc, tak jsme zjistili, že nám chybí to zázemí. Děti se strašně rády vracely na Bokouš, měly to tu rády a chtěly sem jezdit i v zimě na víkendovky. Ale tady nebyly kamna, voda, elektřina, nic, tak jsme to začali řešit. Postupně jsme získávali granty a budovali to tady, až vznikla základna, na kterou jsme dnes všichni pyšní.
Pepovo pionýrství se dosti prolíná s jeho prací vedoucího střediska volného času v Trutnově, kde připravuje školící kurzy pro mladé. Zároveň je lektorem vzdělávání v Pionýru, proto se často řeč stáčela kolem tohoto tématu.
Když jsem přemýšlel, v čem se angažovat v Pionýru, uvědomoval jsem si, že dokážu lidi nasměrovat a konkrétním příkladem jim ukazovat fungující vzory, proto jsem si vybral vzdělávání.
Spousta dospělých Pionýrů je zároveň mými kolegy ze střediska. Věnujeme se zážitkové pedagogice a hlásíme se k Prázdninové škole Lipnice, která je jednou z vlajkových lodí v této oblasti. Snažíme se metodu zážitkovky posunout ještě dál. Jsou to hodně náročné hry, které mají přesah do reality. Zapojí se klidně i třicet lidí. Seženeme figuranty, jeřáb, auta, obleky, kostýmy. Lidi chodí do restaurací, do domů, mají svoje poslání, úkoly. Samozřejmě o takových hrách se dovídá vždy i městská policie. Například jednou jsme hráli hru z mafiánského prostředí – luxusní auta, staré dodávky jezdily po městě a nakládaly „pytle s mrtvolami“. Projít kolem důchodce, který venčí zrovna Alíka, a s bouchačkou v ruce mu říct, že to je jenom hra, z toho by mohlo být pěkné nedorozumění. Někdy do her zakomponujeme i rodinu hráčů. Dostáváme tak hráče úplně na pokraj, že ani sami v některých chvílích nevědí, jestli to je ještě hra.
Hry jsou hodně podložené psychologií, chceme, aby si lidi zažili, co v normálním životě nepoznají.
Hodně nám k tomu napomáhá právě prostředí naší základny. Představ si úplněk v kamenném nasvíceném lomu – obrovská kulisa, dojemná instrumentální hudba, kterou ale ty v ten moment ani nevnímáš, že by člověk hledal repráky, odkud to jde, ale najednou se to všechno sleje v takový jeden celek. A tam stačí jedna sekunda, která tě nějak osloví na celý život.
Mluvíme pak s lidmi třeba po vysoké škole a oni řeknou, že nikdy je nepotkalo nic tak silného jako tyhle naše kurzy a díky tomu se stali úplně jinými lidmi. Zažít takový kurz může totálně otočit kormidlo tvýho života, dá ti víc než třeba osm let ve škole. Uvědomujme si velkou odpovědnost, že ovlivňujeme lidi, snažíme se držet určitých zásad. Vychováváme sebevědomého člověka, který si nenechá nic nakukat, rozumí sám sobě, a když rozumí sobě, tak dokáže porozumět i jiným lidem. S ukázkou zážitkovky jsme byli i letos na Kamínkách.
Od vzdělávání a zážitkových kurzů jsme postupně přešli ke konkrétním záležitostem v Pionýru. Zajímalo mne, zda při vzdělávání pracují s výchovnými programy Výpravy za poznáním (Pozn.: Mláďátka a zvířátka, Putování se psem, Tajemství staré truhly, Osmá planeta).
Viděl jsem ty obaly, desky, říkal jsem si, hmm, pěkný, dobrý. Až po čase, když se k tomu dostane člověk blíž, zjistí, že spoustu věcí už děláme, tady to jen někdo vzal a dal to do kupy a udělal z toho čtyři šanony. A najednou jsem si řekl, vždyť je to fajn, když se podívám na ty publikace, ze kterých to bylo čerpané, tak vlastně u nás v Čechách není nic lepšího. Ale jak je to jen doporučený materiál, tak to dostává hodnotu stejnou jako ty knížky, ze kterých to bylo čerpané a které leží někde v knihovně. Já osobně z nich čerpám, když dělám vzdělávání, a snažím se je používat, protože si myslím, že ty vzdělávací skripta kurzů na vedoucí a instruktory jsou povedený, že by se na nich nemělo něco měnit. Na některých věcech se prostě ani nic měnit nedá. Jsou zpracované dobře. Největší práce ovšem je, jak tyhle papíry těm lidem podat, jak to předat.
A v tom je ten zakopaný pes, celé to závisí na tom lektorovi, jak to umí podat, jak zapůsobí, jak to dá. Není totiž důležité nacpat lidem všechny ty moudra a informace v rámci jednoho školení do hlavy, ale naladit je, aby sami vycítili potřebu se o tyto věci zajímat. Poté dostanou věci úplně jiný rozměr.
Takže ano, programy se inspiruji, ale nejsou jediným pilířem naší činnosti.
Následovalo asi hodinové povídání o Pionýru, co dělá a nedělá, co se mu daří a v čem se mu nevede. Požádala jsem tedy Pepu, zda by mohl shrnout, co se mu v Pionýru líbí a co by naopak změnil.
Pionýr má nějaké vize – inspiruje, vzdělává, kontroluje, ale jinak nemá žádný „tahák“, na který by lidi nalákal, neosloví, dokud se lidé sami nezapojí. V současné době mě baví, že Pionýr neříká, co máš dělat, ale jen doporučuje. Je to hodně otevřené. A na druhou stranu to té organizaci ubližuje v tom, že nemá jednotící smysl. Má třeba jednotící prvky, ale jednotící činnost nemá. Ta činnost je dosti různorodá, a to jak do počtu činností, tak i její kvality. A tím, jak to vedoucí pojme, tím zdravým českým rozumem, tak taky ta činnost podle toho vypadá.
Jednou jsme hráli na školení s mladými hru na konferenci neziskových organizací pracujících s dětmi. Opět se měli cítit jako v reálu, všude byly transparenty, řečnický pult a zástupci v převlekách. Vystoupil zástupce skautů v kroji a řekl: Já jsem skaut, my jsme největší organizace v Česku. Vystoupil zástupce hasičů v uniformě a řekl: Já jsem hasič a my jsme ještě větší organizace, my učíme děti hasit, zachraňujeme životy a děláme akce pro obec. Pak vystoupili tomíci, že dělají tábory a další zástupci různých organizací. Načež vystoupili Pionýři v těch tričkách, v jakých přišli, bouchli do stolu a řekli: My jsme Pionýři, děláme to, protože je to super. A nejsme komunisti! Poté jsme se všemi účastníky hry rozebírali detaily a oni se tak učili zaujmout místo v té společnosti a kopat za Pionýr. A to je podle mě to hlavní, co máme mladé instruktory učit. A jen tak pro zajímavost, při následném rozboru se ohrazovali: A proč pořád máme říkat, že nejsme komunisti? To je vaše věc, vaše minulost, vy si to vyřešte. Nás to nezajímá, my chceme jen dál pracovat s těmi dětmi.
Zajímavé. A na závěr mi dovol dotaz: Co ti teda Pionýr dává? Proč jsi v Pionýru?
Je to zábava! Je dobré vědět, že někam patřím, že nejsem sám. Líbí se mi to poslání dělat něco smysluplného ve volném čase, ať už je to pro děti, nebo dospělé. Pracovat na sobě a objevovat nové možnosti. Dělám prostě to, co mě baví, a Pionýr mě k tomu perfektně doplňuje.
PS Bokouš:
Vznik roku: 2013
Historie: Od roku 1990 součástí Pionýrské skupiny Táborníci, v roce 1996 se spojili s Pionýrskou skupinou Podskaláci a přejmenovali se na PS Trutnov. V listopadu 2013 se rozdělili opět na dvě skupiny – PS Podskalák a PS Bokouš.
Počet oddílů: 1
Charakteristika: tábornický oddíl
Počet členů: 60
Schůzky: 1x týdně
Věk členů: 7 – 18 let
Počet vedoucích a instruktorů: 30
Zajímavosti: Nejspíš jediná pionýrská skupina, která vlastní kilometr nadzemního elektrického vedení. :-)
Vedoucí PS Bokouš
Jméno: Josef Khol
Děti: 2 (Anička 4 roky a Pepča 12 let)
Má rád: Práci s mládeží zasvětil celý život, moc volného času nezbývá. Když se najde, tak si jde zahrát fotbal nebo volejbal.
Zaměstnání: zástupce ředitelky Střediska volného času, Trutnov
Funkce v Pionýru: člen výkonného výboru Královéhradecké KRP, lektor vzdělávání
Přínos Pionýru: Založil první „Půjčovnu pro volný čas“ na Královéhradecké "kopce".
Toto povídání vyšlo v září 2014 v Mozaice Pionýra.
Po prozkoumání terénu si sedáme ke stolku venku na sluníčku a já se konečně začínám vyptávat.
Jak ses dostal k Pionýru? A jak vznikla PS Bokouš?
Už jako dítě jsem jezdil právě sem na tuto základnu na tábory. Poprvé jsem zde byl, tuším, v roce 1986. Od roku 1995 jsem začal jezdit jako instruktor. A v té době, tedy opravdu až někdy v patnácti letech, jsem se teprve dozvídal, že existuje Pionýr. V té době na táboře vyrostli první „Bokoušáci“ – parta, převážně kluků, která si to tu hodně oblíbila a začala sem na Bokouš jezdit i v době mimo tábory. Bylo to tady zapomenuté místo, jedna kůlna, pár přístřešků, všude les, žádná cesta pro auta, úplná divočina – super místo.
A hned jak mi bylo osmnáct, tak vedoucí, co to tu měli, se dohodli, že to už dělat nebudou, a dali nám na výběr, buď nechají základnu Pionýru, nebo si to vezmeme na starost. No a pro nás byl tábor vším, tak jsme si řekli, že nám to za to stojí. Tak jsme to tu začali opravovat, stavět ploty, mosty, sekat trávu… Žádné granty, žádné dotace, oddíl, nic, prostě jen parta asi deseti lidí, kteří měli rádi Bokouš jako místo.
Pak teprve jsme se začali zajímat – a co kdybychom chtěli nějaké peníze, a co kdybychom chtěli nějak fungovat? A tak jsme začali pracovat s dětmi, protože jsme pochopili, že od toho se to všechno odvíjí. Asi pět let jsme jen dělali tábory, jezdili na výlety, dělali jsme Tábornickou stezku a stačilo nám to. A když jsme pak chtěli dělat něco víc, tak jsme zjistili, že nám chybí to zázemí. Děti se strašně rády vracely na Bokouš, měly to tu rády a chtěly sem jezdit i v zimě na víkendovky. Ale tady nebyly kamna, voda, elektřina, nic, tak jsme to začali řešit. Postupně jsme získávali granty a budovali to tady, až vznikla základna, na kterou jsme dnes všichni pyšní.
Pepovo pionýrství se dosti prolíná s jeho prací vedoucího střediska volného času v Trutnově, kde připravuje školící kurzy pro mladé. Zároveň je lektorem vzdělávání v Pionýru, proto se často řeč stáčela kolem tohoto tématu.
Když jsem přemýšlel, v čem se angažovat v Pionýru, uvědomoval jsem si, že dokážu lidi nasměrovat a konkrétním příkladem jim ukazovat fungující vzory, proto jsem si vybral vzdělávání.
Spousta dospělých Pionýrů je zároveň mými kolegy ze střediska. Věnujeme se zážitkové pedagogice a hlásíme se k Prázdninové škole Lipnice, která je jednou z vlajkových lodí v této oblasti. Snažíme se metodu zážitkovky posunout ještě dál. Jsou to hodně náročné hry, které mají přesah do reality. Zapojí se klidně i třicet lidí. Seženeme figuranty, jeřáb, auta, obleky, kostýmy. Lidi chodí do restaurací, do domů, mají svoje poslání, úkoly. Samozřejmě o takových hrách se dovídá vždy i městská policie. Například jednou jsme hráli hru z mafiánského prostředí – luxusní auta, staré dodávky jezdily po městě a nakládaly „pytle s mrtvolami“. Projít kolem důchodce, který venčí zrovna Alíka, a s bouchačkou v ruce mu říct, že to je jenom hra, z toho by mohlo být pěkné nedorozumění. Někdy do her zakomponujeme i rodinu hráčů. Dostáváme tak hráče úplně na pokraj, že ani sami v některých chvílích nevědí, jestli to je ještě hra.
Hry jsou hodně podložené psychologií, chceme, aby si lidi zažili, co v normálním životě nepoznají.
Hodně nám k tomu napomáhá právě prostředí naší základny. Představ si úplněk v kamenném nasvíceném lomu – obrovská kulisa, dojemná instrumentální hudba, kterou ale ty v ten moment ani nevnímáš, že by člověk hledal repráky, odkud to jde, ale najednou se to všechno sleje v takový jeden celek. A tam stačí jedna sekunda, která tě nějak osloví na celý život.
Mluvíme pak s lidmi třeba po vysoké škole a oni řeknou, že nikdy je nepotkalo nic tak silného jako tyhle naše kurzy a díky tomu se stali úplně jinými lidmi. Zažít takový kurz může totálně otočit kormidlo tvýho života, dá ti víc než třeba osm let ve škole. Uvědomujme si velkou odpovědnost, že ovlivňujeme lidi, snažíme se držet určitých zásad. Vychováváme sebevědomého člověka, který si nenechá nic nakukat, rozumí sám sobě, a když rozumí sobě, tak dokáže porozumět i jiným lidem. S ukázkou zážitkovky jsme byli i letos na Kamínkách.
Od vzdělávání a zážitkových kurzů jsme postupně přešli ke konkrétním záležitostem v Pionýru. Zajímalo mne, zda při vzdělávání pracují s výchovnými programy Výpravy za poznáním (Pozn.: Mláďátka a zvířátka, Putování se psem, Tajemství staré truhly, Osmá planeta).
Viděl jsem ty obaly, desky, říkal jsem si, hmm, pěkný, dobrý. Až po čase, když se k tomu dostane člověk blíž, zjistí, že spoustu věcí už děláme, tady to jen někdo vzal a dal to do kupy a udělal z toho čtyři šanony. A najednou jsem si řekl, vždyť je to fajn, když se podívám na ty publikace, ze kterých to bylo čerpané, tak vlastně u nás v Čechách není nic lepšího. Ale jak je to jen doporučený materiál, tak to dostává hodnotu stejnou jako ty knížky, ze kterých to bylo čerpané a které leží někde v knihovně. Já osobně z nich čerpám, když dělám vzdělávání, a snažím se je používat, protože si myslím, že ty vzdělávací skripta kurzů na vedoucí a instruktory jsou povedený, že by se na nich nemělo něco měnit. Na některých věcech se prostě ani nic měnit nedá. Jsou zpracované dobře. Největší práce ovšem je, jak tyhle papíry těm lidem podat, jak to předat.
A v tom je ten zakopaný pes, celé to závisí na tom lektorovi, jak to umí podat, jak zapůsobí, jak to dá. Není totiž důležité nacpat lidem všechny ty moudra a informace v rámci jednoho školení do hlavy, ale naladit je, aby sami vycítili potřebu se o tyto věci zajímat. Poté dostanou věci úplně jiný rozměr.
Takže ano, programy se inspiruji, ale nejsou jediným pilířem naší činnosti.
Následovalo asi hodinové povídání o Pionýru, co dělá a nedělá, co se mu daří a v čem se mu nevede. Požádala jsem tedy Pepu, zda by mohl shrnout, co se mu v Pionýru líbí a co by naopak změnil.
Pionýr má nějaké vize – inspiruje, vzdělává, kontroluje, ale jinak nemá žádný „tahák“, na který by lidi nalákal, neosloví, dokud se lidé sami nezapojí. V současné době mě baví, že Pionýr neříká, co máš dělat, ale jen doporučuje. Je to hodně otevřené. A na druhou stranu to té organizaci ubližuje v tom, že nemá jednotící smysl. Má třeba jednotící prvky, ale jednotící činnost nemá. Ta činnost je dosti různorodá, a to jak do počtu činností, tak i její kvality. A tím, jak to vedoucí pojme, tím zdravým českým rozumem, tak taky ta činnost podle toho vypadá.
Jednou jsme hráli na školení s mladými hru na konferenci neziskových organizací pracujících s dětmi. Opět se měli cítit jako v reálu, všude byly transparenty, řečnický pult a zástupci v převlekách. Vystoupil zástupce skautů v kroji a řekl: Já jsem skaut, my jsme největší organizace v Česku. Vystoupil zástupce hasičů v uniformě a řekl: Já jsem hasič a my jsme ještě větší organizace, my učíme děti hasit, zachraňujeme životy a děláme akce pro obec. Pak vystoupili tomíci, že dělají tábory a další zástupci různých organizací. Načež vystoupili Pionýři v těch tričkách, v jakých přišli, bouchli do stolu a řekli: My jsme Pionýři, děláme to, protože je to super. A nejsme komunisti! Poté jsme se všemi účastníky hry rozebírali detaily a oni se tak učili zaujmout místo v té společnosti a kopat za Pionýr. A to je podle mě to hlavní, co máme mladé instruktory učit. A jen tak pro zajímavost, při následném rozboru se ohrazovali: A proč pořád máme říkat, že nejsme komunisti? To je vaše věc, vaše minulost, vy si to vyřešte. Nás to nezajímá, my chceme jen dál pracovat s těmi dětmi.
Zajímavé. A na závěr mi dovol dotaz: Co ti teda Pionýr dává? Proč jsi v Pionýru?
Je to zábava! Je dobré vědět, že někam patřím, že nejsem sám. Líbí se mi to poslání dělat něco smysluplného ve volném čase, ať už je to pro děti, nebo dospělé. Pracovat na sobě a objevovat nové možnosti. Dělám prostě to, co mě baví, a Pionýr mě k tomu perfektně doplňuje.
PS Bokouš:
Vznik roku: 2013
Historie: Od roku 1990 součástí Pionýrské skupiny Táborníci, v roce 1996 se spojili s Pionýrskou skupinou Podskaláci a přejmenovali se na PS Trutnov. V listopadu 2013 se rozdělili opět na dvě skupiny – PS Podskalák a PS Bokouš.
Počet oddílů: 1
Charakteristika: tábornický oddíl
Počet členů: 60
Schůzky: 1x týdně
Věk členů: 7 – 18 let
Počet vedoucích a instruktorů: 30
Zajímavosti: Nejspíš jediná pionýrská skupina, která vlastní kilometr nadzemního elektrického vedení. :-)
Vedoucí PS Bokouš
Jméno: Josef Khol
Děti: 2 (Anička 4 roky a Pepča 12 let)
Má rád: Práci s mládeží zasvětil celý život, moc volného času nezbývá. Když se najde, tak si jde zahrát fotbal nebo volejbal.
Zaměstnání: zástupce ředitelky Střediska volného času, Trutnov
Funkce v Pionýru: člen výkonného výboru Královéhradecké KRP, lektor vzdělávání
Přínos Pionýru: Založil první „Půjčovnu pro volný čas“ na Královéhradecké "kopce".
Toto povídání vyšlo v září 2014 v Mozaice Pionýra.
17. 8. 2016, Eva Holíková