Akce pro veřejnost Akce pro veřejnost Oddíly a kluby Oddíly a kluby OPRAVDU DOBRÝ ODDÍL OPRAVDU DOBRÝ ODDÍL
NAVIGACE: Kdo jsme / 25 let Pionýra / Patroni / Kaiser

Víte, že?

V Pionýru každoročně proběhne přes 400 táborů pro přibližně 20 000 účastníků.

Daniel Kaiser

Ředitel ZŠ Jižní IV. Praha

bývalý vedoucí pionýrské skupiny

Přeji vám všem pionýrům minimálně stejné množství zážitků, kamarádů, legrace a poučení, jaké se dostalo mně. A taky přeji, aby už upadla v zapomnění otázka „Pionýr ještě existuje?“. Pionýr existuje a jsem tomu rád! Díky za vše!



Pionýr existuje a jsem tomu rád!

Občas jsem se jako dítě nudil, a protože vybíjená na asfaltu mě přestávala bavit, vstoupil jsem do oddílu Rysové při 121. PS v Praze 4 na Spořilově. Tehdy jsem netušil, že se jedná o sedmou nejstarší pionýrskou skupinu v bývalé ČSSR. Nikdo z mých spolužáků - členů oddílu – nechtěl nosit vlajku, tak jsem se stal praporečníkem a plnil úkoly „cest a plamenů“, které mě asi zapálily. To nošení praporku na skupinových shromážděních mi šlo dobře, protože mě později zvolili předsedou oddílu. A začal jsem organizovat akce i v rámci skupinového aktivu. Protože se nikdo nezpěčoval, pomáhal jsem s oddílem jisker a pak jako instruktor se znovuzavedením letních táborů. Od roku 1981 jsme začali jezdit pod stany do Líšnice v Orlických horách, kam skupina jezdí dodnes. Když sečtu dny táborů, stavění stanů, zazimování tábořiště, víkendů atd., dostanu se k neuvěřitelným 2,5 rokům, takže je to vlastně můj druhý domov. Gympl mě moc nebavil, našel jsem více radosti v nově založeném oddíle Orlové, který se rozrůstal, až dosáhl mety 60 členů a k tomu přípravný oddíl Orlíci. Ostatní vedoucí mně tehdy dali důvěru a zvolili do vedení skupiny, a když odešla skupinová vedoucí na mateřskou, tak mě nezvolili, ale ukecali, abych skupinu vedl já. S vedoucími jsme jezdili na kolech i na lyžích, podnikali výlety, hráli volejbal, školili se, mnoho volného času nezbývalo. Někdy měli moji rodiče pocit, že až zanedbávám studium na pedagogické fakultě. Já jsem si ten pocit připustil, až když jsem dělal zkoušku z matiky napotřetí. A po státnicích přišla vojna. V Chomutově jsem se – tušíte dobře – nechal zlanařit do vedení jednoho pionýrského oddílu. Díky tomu jsem měl pravidelné středeční vycházky z kasáren. S tamními vedoucími jsme se účastnili volejbalového turnaje mezi pionýrskými skupinami z okolí. Bylo to 18. listopadu 1989 a vyhráli jsme.

Po dalších třech měsících mě pustili domů. Skupina v té době v podstatě ukončovala činnost. Společenský zvrat rozvrátil mnohdy i to, co se mohlo jen obrodit a oprostit od marasmu, který činnost s dětmi jen otravoval. Ostatně i to byly naše názory tehdejších pionýrských pracovníků v roce 1988, kdy jsme na sjezdu SSM požadovali samostatnost Pionýra a kdy nám jedna později televizní moderátorka a ještě později demokratická politička vypínala mikrofony v okamžiku, kdy jsme měli „věcné připomínky“. Čelili jsme vloupání do klubovny jinou organizací, která nám sebrala násilím stany s tím, že jde o pomstu za rok 1970, čemuž jsme moc nerozuměli. Vysvětlit to musela až Policie, ale ne nám, ale té jiné organizaci, které jsme pak na základě dohody předali část majetku, aby mohli „nějak začít“. A možná i tato „akce“ způsobila, že se do skupiny začali vracet bývalí vedoucí a děti. Semkli jsme se a vznikla tak staronová skupina s novým názvem: BOR = bratrství opravdových rytířů. A mělo to i symboliku s našimi cestami do lesů, borů a hájů, s pokračováním víkendových výprav, letních a nově i zimních táborů… Učil jsem na Jižním Městě, vedl oddíl, vedl skupinu a přivolili mi vést i skupiny v rámci obvodu. Když se později volilo i nové vedení pražská organizace, vystoupil jsem s myšlenkami, které v té době nebyly aktuální, byly příliš vizionářské a zůstaly nepochopeny. Přišel jsem s něčím, co nebylo na pořadu dne, byť roky následující se vyvíjely podle nastíněného scénáře. Ale nejde jít proti proudu. Vycouval jsem, cítil jsem se unavený a radši se věnoval táborům, skupině, oddílu a výchově mladých následovníků. Jsem moc rád, že pionýrský štafetový kolík převzali a tu průkopnickou káru táhnou dál. Mnohé se ale změnilo. Pravidelnosti v činnosti ubylo díky ambicióznosti některých rodičů, kteří jako taxikáři převážejí unavené děti od tenisu přes klavír na balet, nejlépe vedený anglickým rodilým mluvčím. Na tábory bez teplé vody, připojení k internetu a bez signálu jezdí jen opravdoví nadšenci pro život v přírodě a pro pobyt mezi kamarády. Chybí instruktoři a vedoucí pro pravidelnou schůzkovou činnost. Volný čas tráví studiem až tří oborů najednou a zbytek času roznášejí letáky, uklízejí a vymýšlejí počítačové programy, aby si přivydělali nebo aspoň měli „praxi“, se kterou mají větší šance na pracovní smlouvu. Při zaměstnání s pracovní dobou do 18 hodin se vést oddíly nedá a důchodce s volným časem těžko budete tlačit do výprav pubescentů pod stan (znám takové výjimky a obdivuji je).

Dnes jako ředitel základní školy s odstupem času vděčím za všechny ty hry v terénu (zážitkovou pedagogiku), etapové hry (projektové vyučování), společné výjezdy s instruktory a vedoucími (teambuilding), vedení táborových a oddílových vedoucích (leaderschip), řízení skupiny (management), řešení rozvoje dětí i dospělých ve skupině (koučink), občasné hádání se a hledání nápadů (brainstorming)… Dnes se tomu říká cizími slovy, vědecky. Někdo si na tom, co jsme dělali v Pionýru, dokonce vytvořil firmu a živí se tím.

Na co ale nikdy nezapomenu? To jsou krásné zážitky, humor a kamarádi. S nimi se dodnes scházíme nejen ke vzpomínkám, chodíme hrát volejbal, jezdíme na výlety, s některými jsme kolegy na jedné škole. Jsem vděčný za všechny lidi, které jsem poznal, za situace, které mě utvářely. Nejsem pro nějaké ty okázalosti stavěný, ale velmi mě dojalo, když jsem obdržel v roce 2010 na doporučení Pionýra ocenění Medailí MŠMT I. stupně.

Váš srdcem stále pionýr Daniel Kaiser