Dobrodružství na míru
Akce pro veřejnost Akce pro veřejnost Oddíly a kluby Oddíly a kluby OPRAVDU DOBRÝ ODDÍL OPRAVDU DOBRÝ ODDÍL
Přihlásit se
NAVIGACE: Inspiruj se / Poradna / Poradna pro rodiče

Osvědčilo se nám

Chcete přilákat k ručním pracem i kluky? Začněte kytičkami z organzy, protože opalovat látku nad svíčkou baví i ty největší zlobiče.

Další...

Náhodná hra

Obrovský vesmír

Více...

Poradnu podporují










 

Poradna pro rodiče

Dobrý den.
Mám syna, který bude mít v srpnu 3 roky. Od jeho jednoho roku se u něj projevuje nezvládnutelná agresivita. Strká do dětí často bez důvodu, škrábe děti do obličeje nebo je poráží na zem a utíka dál. Poslední dobou je začne i k sobě pevně tisknout. Snažím se mu to vždy v klidu vysvětlit, opakuju to i 20x za sebou, ale syn na to neraguje. Zkusila jsem mu dát i na zadek a poslat za dveře, to také nezabralo. Babičky říkají, že je rozmazlený a kamarádky, že se může jednat o lehkou formu autismu. Já už se bojím jakéhokoliv kontaktu s dětmi. Syna fyzicky netrestáme, nedívá se na televizi a agresivní pohádky, věnujeme mu hodně pozornosti (chodí i 2 x denně na procházky, výlety, čteme pohádky, hrajeme si s ním, atd.). Na druhou stranu pokud čtu o autismu, tak některé příznaky neprojevuje. Rád se mazlí, až extremně i v noci, neumí sám usnout a spát sám v postýlce. Pořád se dožaduje kojení a to je už rok odstavený. Nemá problémy s pozorností a je velice učenlivý. Snaží se mluvit ve větách a má dobrou slovní zásobu. Musím dodat, že je občas agresivní i na dospělé a na mě. Hází hračky, kouše, dloube do očí a kope. Když zakřičím au a řeknu, že to bolí, tak se tomu směje. Už si opravdu nevím rady. Nejde to po dobrém ani po zlém a mám pocit, že se to s věkem zhoršuje. Děkuji za odpověd. Eva

    Malé děti do 3let mají omezenou schopnost komunikace. Nedokáží ovládat své impulzy, emoce, nálady, pocity. Jsou zaměřené na sebe, budují své „já“ a neumí se vžít do druhé osoby, a proto u nich může docházet k agresivnímu chování, které je zaměřené na hračky, děti, ale i dospělé osoby.

    Dítě reaguje na jakoukoli změnu. Zkouší okolí, co si může dovolit a co už ne. Reakcí okolí si dítě získává představu o pravidlech chování a nastavuje pomyslné mantinely, kde se může pohybovat a kde nikoli. Dítě prostě experimentuje – co se stane, když kousne maminku, co se stane, kdy bouchne dítě na pískovišti… Úkolem rodiče je, aby dítěti dal jasnou a jednoznačnou odpověď na jeho chování. Při agresivním chování dítěte na hřišti doporučuji odvést na malinkou chvilku (stačí 2 minuty) dítě stranou a jednoduše mu vysvětlit, že vrátit za dětmi se smí, až bude připraven hrát si bez toho, aby dětem ubližoval. Složitě rozebírat situaci nemá význam, je prostě třeba jednoznačně postavit výchovné mantinely. Při reakci by si dospělý měl dát pozor, aby nekřičel a nerozčiloval se, protože by tím dával dětem příklad agresivního (neadekvátního) chování. Děti se učí především nápodobou. Na každé agresivní chování dítěte je nutné reagovat stejně. Dítěti nastavit jasný systém, podle kterého se začne řídit. Oceňovat a zachycovat žádoucí chování dítěte je významný úkol dospělých. Dítě by tento krok mělo poznat i podle naší nálady, úsměvu a hlavně by to mělo slyšet z úst rodiče: „Dnes jsi byl šikulka, udělal jsi mi velkou radost!“

Mám syna, který má diagnostikované lehké mentální postižení. Je čilý, rád se pohybuje, jenže v běžných sportovních kroužcích má problémy s pochopením a pak i dodržováním pravidel her a soutěží. Byla bych ráda, kdyby se zapojil do dětského kolektivu a zároveň realizoval v aktivitách, které ho baví a které má rád. Chodí do vašich oddílů takové děti?

    Ano, v našich oddílech se setkávají a učí společně žít děti různého věku, pohlaví, ale také děti s různými specifickými potřebami. Oddíloví vedoucí mají základní potřebné vědomosti o věkových a individuálních zvláštnostech dětí. Řada pionýrských oddílů je všestranně zaměřená a zvláště pohybové aktivity jsou do jejich programu pravidelně zařazovány. Jsou nabízeny rekreační formou, to znamená, že děti se učí pravidlům nenuceně, přirozeně a především pohodovým přístupem. Doporučuji, aby o diagnóze vašeho dítěte byl vedoucí informován od vás, pak dokáže adekvátně reagovat na dané situace a řadu věcí zvládne přizpůsobit.

Dobrý den, před sedmi lety se mi narodil chlapeček s obličejovou vadou – rozštěpem rtu a patra. I když prodělal několik operací, je na něm stále vidět, že vše není tak, jak je běžné. Kvůli postižení má i drobnou vadu řeči a občas mu není rozumět. Již máme několik negativních zkušeností s tím, že byl odstrčen na vedlejší kolej, protože mu ostatní v kolektivu nerozuměli nebo se jim prostě zdál „divný“. Moc si přeji, aby měl krásné a pokud možno bezstarostné dětství. A k tomu určitě patří i kamarádi. Mám však strach, jak ho ostatní přijmou, a nechci mu připravit další traumatizující zážitek. Prosím, můžete poradit, jak mám postupovat a zda berete i „takové“ děti do oddílu.

    Je velmi pozitivní, když uvažujete o možnostech zapojení vašeho dítěte do mimoškolních aktivit. Nová prostředí ho budou posouvat v mnoha směrech dopředu a zároveň motivovat k vstřícnějšímu přístupu k logopedické péči. Touha, aby mu ostatní porozuměli, bude skutečně silnou motivací k dalšímu procvičování řeči. Pobyt v mimoškolním kolektivu je pro každé dítě smysluplným využitím času, nevyjímaje dítě s handicapem.
    Nebudu vám tvrdit, že nenastanou nepříjemné situace, se kterými jste se již setkali, ale zcela jistě prožije váš syn dětství bez bariér. Každá negativní situace a řešení této situace posiluje „obranyschopnost“ dítěte. Nedá se žít v izolaci, nemůžeme postižené dítě stále opečovávat. Naší povinností je, abychom jej naučili adekvátně reagovat na chování okolí a postupně se vyrovnávat se svým handicapem.
    Jedině v kolektivu dítě získá zkušenosti, vzory, naváže kamarádství. Ucelený kolektiv dodá dítěti jistotu. Soužití dětí s postižením mezi vrstevníky bez postižení je založeno na spolupráci, empatii, profesionalitě, tvořivosti…
    Doporučuji, aby vaše první kroky a slova vedly k vedoucímu kolektivu. Jeho osobnost sehraje zvláště při prvních setkáních důležitou roli. Ten musí ostatní děti připravit na příchod nového člena oddílu, který je trochu „jiný“. Informujte ho o postižení dítěte, o zdravotních omezeních, ale také o silných a slabých stránkách vašeho syna. Všechny vaše pochybnosti a problémy řešte s ním. Informace jsou klíčovými momenty pro výchovné působení v oddíle.
    Váš syn si místo v kolektivu najde postupně sám. Všeobecně zaměřené oddíly nabízí prostor, kde dítě může ukázat své vlohy – sportovní, výtvarné, znalosti o přírodě, o věcech kolem nás, znalost deskových her…. Nabízí také možnost naučit se, jak zareagovat na jednání méně tolerantních lidí. Reakce okolí na dítě někdy rodiče vnímají daleko intenzivněji a bolestivěji než dítě samotné. Nenechte se unést svými pocity, vnímejte dítě, promlouvejte s ním a při prvních neúspěších předčasně neukončujte pobyt dítěte v novém kolektivu. Dejte tomu šanci a čas.

Mám syna s Downovým syndromem, chodí do 3. třídy na základní školu. Pracuje s asistentem pedagoga. Ráda bych mu umožnila, aby se setkával i s jinými dětmi a dospělými, mimo školu. Navázal kamarádské vztahy, zažil legraci a dobrodružství. Zvažuji, zda je to reálné.

    Své dítě znáte nejvíce vy – rodič. Pokud je jen malá jiskřička naděje, že dítě zvládne něco nového, co ho posune a obohatí, pak to zkuste. Nedokážu vám odpovědět konkrétně (objektivně), protože vaše dítě neznám, ale naznačím možné činnosti, ve kterých by dítě zažívalo úspěch a dosáhlo posunu v jeho osobnosti.
    Dětem s Downovým syndromem vyhovují menší skupiny dětí. Navazují tak lépe a rychleji sociální vazby. Život a dění ve skupině s malým počtem dětí není tak rušné a pro ně stresující. Myslím, že oddíl je ideální skupinou pro vaše dítě. Z programu si zcela určitě vybere činnosti, které mu budou blízké a ve kterých se zdokonalí nebo se s nimi jen seznámí. Zcela jistě zde uplatní svoji důslednost, pracovitost a zručnost. Jde o rozšíření jeho obzoru, posilnění sounáležitosti patřit do kolektivu a mít tam nezastupitelné místo a v neposlední řadě zažít úspěch. Osoby s Downovým syndromem rády pomáhají a dělají ostatním lidem radost. Prostor k posílení jejich vlastností najdou například na oddílových výpravách, kde mohou prokázat svoje přednosti. Pověřit je přípravou jednoduchého pokrmu, či jmenovat je pomocníkem do kuchyně, bude pro ně výzvou. Při přípravě pokrmů studené kuchyně jsou nápadití s určitou dávkou kreativity. Jednoduché pohoštění při oddílových akcích bude pro ně příležitostí. Jsem přesvědčena, že vše s pomocí zvládnou a pochvala bude pro ně motivací. Děti s Downovým syndromem dokáží řadu věcí, pokud je silná motivace. Objevuje se u nich hudební nadání, smysl pro taneční pohyb. Tyhle předpoklady mohou a zcela jistě využijí v kolektivu. Aktivně se zapojí do nacvičování kulturního programu, kde budou mít nezastupitelné místo. Projevují se totiž spontánně a bez jakýchkoli projevů trémy. Své vrstevníky předčí v oblasti emocionální a sociální. Stimulující prostředí bude působit na jejich osobnostní růst a získají vzorce chování, které využijí ve svém životě. Osoby s Downovým syndromem mají své limity a svými změnami v chování na ně upozorní nepřehlédnutelnou formou. Povinností dospělých je na ně adekvátně reagovat a dítě nepřetěžovat, či nezvyšovat na něho nároky.

Mám možná takový divný dotaz, o kterém se mně těžko hovoří s kamarádkami. Ty totiž nemůžou moc pochopit, že mě trápí vynikající známky mé dcery… Chodí do 7. třídy, nosí samé jedničky, ale přesto mně dělá starost právě to, jak jí moc záleží na těch jedničkách. Na prvním stupni to byla dívka, která měla řadu zájmů a chodila do kroužků, které postupně na druhém stupni opouštěla, aby měla čas na školu, aby si nezhoršila známky. Dnes už chodí jenom na angličtinu, která podle ní jediná má smysl, protože se TAM něco naučí.

    Vaše dcera patrně patří k typu perfekcionalistických dětí. Perfekce je latinské pojmenování zdokonalení či dokonalosti.
    Perfekcionalistické děti mívají dobré, někdy až velmi dobré známky a přece jsou s nimi občas vážné problémy. Když se jich ptáme, co by si nejvíce přály, odpoví, že dobré známky. Namítneme-li, že přeci mají samé jedničky, tak se zarazí a začnou namítat, že by je chtěly mít i v budoucnu. Tyto děti se občas v noci probudí a jdou se podívat, jestli mají dobře připravenou tašku do školy. Zásadně by nešly do školy, aniž by neměly napsané úkoly a neměly všechno naučené. Nechávají se zkoušet rodiči. Skutečně jsou v neustálém úzkostném napětí. Trpí, když nejsou ve třídě nejlepší, ba i pláčou pro každou horší známku.
    Perfekcionalistický postoj u školních dětí má čtyři hlavní příčiny. Vyskytuje se u dětí, které mají těžkosti ve vztazích s dětmi. Mají méně kamarádů, a tak se to snaží si vynahradit ctižádostivostí.
    Jiné děti mají silné pocity méněcennosti a potřebují je přehlušit vynikajícími výkony. Každý školní úspěch, každá dobrá známka je pro ně povzbuzením a podporou. Kdyby dobré známky nezískaly, přestaly by věřit sami v sebe. Hodně těchto postojů v dětství se přenáší i do dospělosti.
    Třetí příčinou je touha dětí získat uznání, zalíbit se autoritě dospělého, zejména rodiči nebo učiteli. Učí se, aby se zalíbily. Hledají ochranu u dospělého a jsou přesvědčené, že nejlépe si ji získají usilovností. Jejich vnitřní nejistota se projevuje přehnanou touhou po jistotě ve svém prostředí.
    Čtvrtým typem jsou děti nemilované, jejich nadprůměrné výkony mají být náhradou za lásku. Velmi touží po uznání a zvolily si dobré známky jako prostředek k jeho dosažení.
    Někdy jsou však tyto děti velmi pedantní jen proto, že napodobují rodiče, nebo předstírají úzkost a strach, aby získaly více pozornosti.
    Nejlepším lékem pro perfekcionalistické děti a jejich těžkosti jsou bezstarostní kamarádi, dobrý dětský kolektiv a rodičovské pochopení s humorem. Důležité je vyhýbat se hodnotícím komentářům nejen k vlastnímu dítěti, ale celkově nehodnotit co kdo dělá, jak je šikovný a jak tím dělá radost rodičům, či jak je trápí… Nejdřív ale musí dospělý být upřímně sám přesvědčen, že známky nejsou důležité, že nás skutečně netrápí. Dítě nám to prostě musí věřit a opakovaně se o tom přesvědčovat. U úzkostnějších dětí bývá užitečné, když mají čas strukturovaný, řízený a když tak trochu vezmeme rozhodnutí na sebe. Vytvořit nějaký přibližný potřebný plán či rozvrh dne, kde má místo učení, ale i odpočinek. Je potřebný rozhodný postoj rodiče, který řekne, že už to stačí, že se zavře taška, a nabídne jinou, třeba společnou, aktivitu.
    Pokud je dítě zalito úzkostí a emocemi, rozum v tom okamžiku moc nefunguje, přesto někdy může pomoci i racionální vysvětlení o potřebě odpočinku „pro mozek“. Dobré je zkusit vybrat společně mimoškolní aktivity tak, aby bylo zastoupeno opravdu i něco nevýkonového.
    Pokud by se nedařilo úzkost snížit, omezit učení a uchytit se v nějakém kroužku, doporučovala bych obrátit se na pracovníky pedagogicko-psychologické porady, klinického psychologa.