Dobrodružství na míru
Akce pro veřejnost Akce pro veřejnost Oddíly a kluby Oddíly a kluby OPRAVDU DOBRÝ TÁBOR OPRAVDU DOBRÝ TÁBOR
NAVIGACE: Co děláme / Nabídkové programy / Život oddílu / Kapitola 10

Život oddílu

10. Cesty k výchovnému cíli

Kudy na to?

Výchovnými cíli jsme se už několikrát zabývali. Po jejich formulování bude další úvaha patřit způsobům jejich dosažení. Obecně se nazývají výchovnými prostředky. Většina z nás si pod tím představí nejrůznější formy a metody práce s oddílem. Třídit je můžeme podle různých hledisek.

Časté je rozdělení na:

  • přesvědčování – (slovní i prožitkové působení); patří sem vliv skupiny na jedince, působení osobního příkladu, podíl na řízení oddílu (participace), vytváření a udržování tradic, vedení diskuse, vyprávění a další. Při tomto výčtu nás možná zarazí, že některé výchovné prostředky užíváme plánovitě a  uvážlivě a jiné zcela intuitivně nebo i nevědomky. Jejich dopad a výchovný efekt na tom však nezávisí. Děti ovlivňujeme, i když si to neuvědomujeme;

  • organizace činnosti – příkladem organizační formy je schůzka oddílu, víkendová výprava, tábor. Mezi konkrétní metody zařadíme hru, cvičení, pracovní činnosti, soutěž a další. Jejich výběr opět závisí na stanovených cílech. Budu u dětí rozvíjet pracovní návyky, výtvarné cítění, manuální dovednosti, postřeh nebo něco jiného?

  • hodnocení – posuzování dítěte, dospělého, činnosti oddílu, jednotlivé aktivity, sebeposuzování a podobně. o hodnocení jsme se zmiňovali už několikrát. Podrobně jsme se zabývali i odměnami a  tresty.

Výchovné prostředky lze dále rozdělit na slovní, prožitkové praktické (činnostní, pohybové).

Hra je pro děti zásadní

Zásadní postavení v životě dítěte má jednoznačně hra. Naprosto neodmyslitelně bude vždy patřit do oblasti volného času. Neměli bychom ji však užívat samoúčelně. Vždy mějme promyšleno, proč a kdy tu kterou hru používáme. Jaký má smysl, k čemu slouží. Děti při ní budou odpočívat, učit se něčemu novému, prohloubí si už získané?

Podobné úvahy by nás měly napadat i při volbě ostatních výchovných metod a forem. Určujícím hlediskem bude už zmíněný výchovný cíl. Dále však musíme dodržet i určitá pravidla, která umocní naše výchovné působení. Vžil se pro ně název pedagogické zásady. Postihují nejen výběr výchovných prostředků, ale výchovu jako celek. Mezi nejdůležitější patří:

  • přiměřenost – postupujme v souladu s věkem a  individualitou dítěte;

  • systematičnost a cílevědomost – zachovejme posloupnost, plánujme, nepůsobme na děti nahodile;

  • jednota a soustavnost – udržujme stejné požadavky. Co platí, platí vždy a pro všechny. V ideálním případě sjednotíme požadavky více výchovných činitelů (rodičů, vedoucího, učitelů apod.). Pravidla je potřeba stanovit jasně a  srozumitelně. Při častých změnách se stanou pro dítě nečitelné a matoucí;

  • důslednost – zde chceme zdůraznit, že důslednost je pro každého vychovávajícího pracná, ale velmi účinná;

  • aktivita dítěte – člena oddílu nelze brát jako pasivní objekt našeho působení. Musíme se přizpůsobit aktuálním potřebám a proměnám dítěte. Podporujme podíl dítěte na rozhodování, plánování a  organizaci činnosti.

Příklad z praxe:

Na jednom letním táboře zorganizovali noční bojovku. Všechny děti bez rozdílu procházely po jednom trasou vytyčenou svíčkami ve sklenicích. Na cestě se schovávalo několik vedoucích, kteří na různých místech bafali, ječeli a jinak strašili procházející děti. Mnozí se vylepšili i různými strašidelnými oděvy a maskami.

Něco podobného je zřejmě součástí mnoha pobytů. Proč to ale děláme? Co je účelem podobného programu?

Chceme-li děti naučit orientovat se v nočním terénu, nebát se ve tmě, podobná bojovka způsobí pravděpodobně opak. Pro tento cíl je vhodné volit zcela odlišné metody, vytvářet u dětí při pohybu v noční krajině pocit bezpečí.

Chceme-li vyvolat u dětí silný citový prožitek (napětí, strach, obavy), budeme s ním umět dále pracovat? Dokážeme děti vést k ovládnutí strachu a jeho zpracování, nebo je po hře prostě zaženeme do stanů a necháme je jejich osudu? Přemýšlíme o tom vůbec, nebo se jen chceme sami pobavit?

K jedné z největších ctností vedoucího oddílu patří schopnost včas rozpoznat a předat dětem tu aktivitu, na kterou samy stačí. K tomu je potřeba mnoha zkušeností a také odvahy. Vedoucí dává v sázku svoji autoritu a své výsadní postavení. Zpravidla však mnohem více získá. Přesto se k tomu sám jen velmi obtížně odhodlává. Aby mohlo dojít k předání aktivit co nejplynuleji, je potřeba začít trénovat budoucí organizátory her a zábav již od útlého věku.

Není na škodu připomenout si některé zásady při organizování oddílové činnosti. Pomoc při překonávání prvních překážek se vrátí v podobě pomocníků při realizaci oddílové činnosti.

Význam a organizace hry

Hra je životní potřebou dítěte – jeho hlavní činností, způsobem, jakým zkoumá svět. Je bezpečným světem (dá se s ní přestat), probouzí vynalézavost a iniciativu, je prostředkem k výchově vůle, charakteru, kázně, smyslu pro spravedlnost a kamarádské vztahy. Dobrý organizátor hry by měl mít při sobě alespoň soupis osvědčených her pro různé příležitosti či lépe zápisník s hrami a  několik herních pomůcek (kostky, šátek, popř. píšťalku apod.) Organizace hry má několik kroků:

  • výběr – hry uzpůsobujeme cílům (proč vlastně hrajeme – zábava, rozvoj vlastností apod.), schopnostem hráčů (věk, získané dovednosti, zkušenosti), prostředí (využití podmínek, zachování bezpečnosti), ale i předešlému programu (zda již není hra či její obměny příliš používána, zda dává stejné šance všem dětem, či zda nedáváme přednost jen jednomu typu her, při kterých budou mít větší šance na úspěch stále stejní jedinci);

  • motivace přípravná fáze, při které děti uvádíme do atmosféry hry, zvyšujeme jejich koncentraci. Vhodné je použití legendy či libreta, které vypravujeme. Pomocí dobré motivace se nám podaří snadněji ozřejmit cíl hry a dát dětem možnost identifikovat se s jednotlivými herními rolemi;

  • vysvětlení – ozřejmujeme cíle a smysl, podstatu a účel hry a upřesňujeme pravidla, popř. navrhujeme vhodné taktiky;

  • vymezení – zasadíme hru do času a prostoru (určení herního prostoru, dohodnutí signálu pro začátek a ukončení hry);

  • rozdělení hráčů tvoříme družstva, případně přidělujeme role a funkce;

  • shrnutí – týká se pravidel, fair play, zdůraznění důležitých informací; dotazy na účastníky hry zjistíme, zda porozuměli jejímu principu, připomeneme pravidla bezpečnosti (pokud průběh hry vyžaduje dohodu nad taktikou, zařadíme určitý čas na její vymýšlení);

  • akce to je vlastní hra; sledujeme její vývoj, regulujeme dynamiku, kontrolujeme dodržování pravidel;

  • hodnocení patří sem vyhlášení vítězů, hodnocení dodržování pravidel a bezpečnosti, předání případných odměn či účastnických suvenýrů.

Vyprávění

Vyprávění je vhodnou formou, potřebujeme-li sdělit historii navštívených míst, nebo pokud děti hodláme připravit na nějaký jiný typ činnosti (motivace pro hru, úkol apod.).

Pokud se na ně můžeme připravit, doporučujeme nachystat si osnovu a důležité pojmy, dějové zvraty a fakta (úvod, zápletka, stupňování děje, rozuzlení, závěr).

Popis, výklad,

K popisu a výkladu se přikloníme, když chceme děti seznámit s něčím, co se mají naučit (poznávání rostlin, práce s buzolou, orientace podle mapy apod.).

Zkušenější vypravěči vystačí s osnovou (obsahující cíl – k čemu chceme dospět, základní pojmy, vztahy mezi nimi, jednotlivé kroky postupu a závěr – čeho jsme dosáhli). Méně zkušeným můžeme doporučit přípravu jako na školní referát (nesmíme jej však před dětmi číst – neudržely by pozornost).

 

Rukodělná, výtvarná aktivita

Z hlediska vedoucího jde u rukodělných a výtvarných aktivit hlavně o popis pracovního postupu. Příprava je náročná a její podcenění vede často k celkovému nezdaru. Zde je několik základních zásad:

  • výběr – zařazujeme jen takové výrobky, které jsme si již sami vyzkoušeli. Při začlenění bloku do programu (zhotovení výrobku, užití výtvarné techniky) musíme zvážit přiměřenost (vzhledem k věku dětí) a časovou náročnost (vzhledem k délce schůzky apod.);

  • příprava před zahájením si shromáždíme dostatek nástrojů (tužky, nůžky) a pomůcek (šablony, vzory...). Nezapomene ani připravit pro každého účastníka přiměřené množství materiálu. Vyplatí se dohodnout s pomocníky způsob, jakým budou dětem asistovat (odstraňovat chyby, vysvětlovat nejasnosti, pomáhat překonat úskalí);

  • motivační ukázky pokud postup vede k jednomu výrobku, ukážeme jej dětem, u výtvarných technik jim můžeme dát prohlédnout publikaci se zdařilými pracemi (tato fáze má motivační úlohu, má však také ozřejmit cíl celého snažení);

  • vysvětlení – ozřejmíme základní principy činnosti. Na to navazuje popis jednotlivých částí postupu, upozorňujeme na nejčastější chyby. Na závěr výkladu vše shrneme a zdůrazníme návaznost jednotlivých fází;

  • realizace postupujeme po jednotlivých krocích. Spolu s pomocníky průběžně kontrolujeme, zda děti postupují správně;

  • hodnocení – posuzujeme, jak se komu podařilo dodržet postup, komu se výtvor zdařil, jaký byl podíl samostatné práce dětí apod.

Dialog, diskuse

Metodou, která dítě dokáže donutit přemýšlet a vyjádřit jeho názor, je dialog (rozhovor). Vyžaduje ale umění vedoucího či instruktora klást otázky a řídit diskusi (dát každému účastníkovi slovo, netrpět skákání do řeči, odbíhání od tématu či zesměšňování řečníků; nedoporučuje se ani, aby řídící diskuse komentoval jednotlivé příspěvky. Dobré je také dávat si pozor na to, aby nezanikly odlišné názory – díky nim se často objeví zcela nový pohled na věc). Děti se zhusta bojí říci svůj názor, protože by se jim ostatní mohli smát. Proto lze použít k překonání prvního ostychu formu písemných otázek.

Pomocné otázky:

Které prostředky pro rozvoj oddílových tradic využíváte?

Užíváte oddílový kroj?

Máte nějaké své heslo?

Zahajujete či ukončujete akci nebo tábor ustáleným způsobem?

Jsou některé vaše akce tradiční?

Jakým způsobem se přijímají nováčci?

Píšete oddílovou kroniku?

Máte fotoalbum?

Vystavujete fotografie na web?

Jak přispívá oddílová dokumentace k budování tradic?

Podílejí se na vytváření dokumentace a tradic děti? Jakým způsobem?

Máte v oddíle vyjasněná pravidla chování? Existují v písemné podobě?

A ještě jeden úkol, tentokrát i pro děti

Dejte jednotlivcům či dvojicím úkol, aby napsali, co považují za své tradice. Liší se jejich výpovědi od našich představ? Co udělat pro to, aby si děti oddílových tradic více všímaly? Jsou v otázce tradic příjemci, či jsou aktivními tvůrci?

Pokud nemáte stanovena pravidla chování v oddílu, vyzkoušejte je s dětmi sestavit.

 

Pionýrské barvy

Užíváte při své činnosti jednotící prvky Pionýra? Připravte si plakát Jednotící prvky Pionýra. Znají je děti? Zeptejte se jich, zda by se jim některý nezamlouval. Nezapomeňte také položit otázku finanční. Jde o nabídku, nikoli o  povinnost. Předepsat někomu povinně oděv bude mít velmi pochybný výsledek. Je společný oděv cílem či prostředkem? Co sledujete společným oděvem?